Měla bych být normální, stejná jako ostatní

Musí být neskutečně náročné mít se neustále pod kontrolou. Každou věc, kterou děláte, každou myšlenku, která vám proběhne hlavou.

Samantha má obsedantně-kompulsivní poruchu. Je to její tajemství a nikdo by se to neměl dozvědět. Pomoc a víra její matky, že se OCD dá zvládnout, je až neuvěřitelná. Jen díky důvěře své mámy má Sam naději, že své úzkostné ataky zvládne.

Kdyby nebylo Samina tajemství, byla by zcela normální dospívající dívka. Má svou partu kamarádek, koníčky, miluje plavání a plave navíc i závodně, dokonce už i řidičský průkaz si zvládla udělat. Jak chcete ale zaparkovat, když nesmíte, pokud tachometr neukazuje na svém konci číslo tři? Zkrátka budete jezdit tak dlouho dokola, dokud to na trojku nevyjde. Zdá se to být velmi náročné a vyčerpávající.

Samantha nechce vypadat jako blázen, chce zapadnout mezi oblíbené. Touží po normálnosti, jednoduchosti, pocitu bezpečí a klidu a vzhledem k jejímu věku, samozřejmě také po vztahu. Co jí je to platné, když se její nejlepší kamarádky ukáží v tom nejhorším světle? To, čeho se tak dlouho držela, se ukázalo jako nejvíc toxické.

Ve chvíli, kdy se jí její svět začne ukazovat v tom pravém světle, se objeví Caroline. Caroline je přesný protipól Samanthiných kamarádek. Nenalíčená, pohodlné oblečení, zimní čepice v létě? V Kalifornii? Sam by jí tak ráda změnila, upravila, vylepšila. Brzy však zjistí, že v Caroline našla víc než jen obyčejnou kamarádku. Zavede jí tam, kam mají ostatní přistup zapovězený. Na místo, o kterém nikdo další nesmí vědět. Pouze vyvolení. Tím ale Samantha není.

A pak je tam on! Samantha má pocit, že ji úmyslně ignoruje. Možná jí dokonce nesnáší. Nechce se s ní bavit. Ale proč?

Tamara Ireland Stoneová, autorka knihy Má poslední slova, věděla naprosto přesně, jak knihu napsat. Zkrátka si knihu musíte přečíst, a to do posledního slova. Nejedná se však o prvotinu autorky ze San Franciska. Velkého úspěchu dosáhla již se svou knihou Čas mezi námi.

Bylo by dobré, kdyby si knihu přečetl každý, kdo obsedantně-kompulzivní poruchou trpí, ale i ti, kteří mají to štěstí a do této chvíle neměli tušení, jak se lidé s OCD cítí. Možná se jim tak podaří, lépe se vcítit do života těch, kteří každodenně musí přemáhat sebe sama, aby mohli dělat, tak jako ostatní, naprosto běžné a jednoduché věci. Ne, že by dané věci nezvládli. Umí je moc dobře, ale jejich onemocnění jim v jejich vykonání brání.

Kniha o sebepřijetí, důvěře, síle slova, přátelství, lásce, dospívání a zklamáních.

Eva Marešová