Vytvořil mj. kampaně pro operní pěvkyni Evu Urbanovou, šansoniérku Hanu Hegerovou, spolupracoval s Martou Kubišovou a Janou Koubkovou. Je autorem kampaní pro filmovou verzi České sody, nebo pro VZP s krasobruslařem Tomášem Vernerem. Byl autorem kampaní MFF Febiofest – Praha. Pracoval pět let jako grafik v CK Fischer, kdy ji vlastnil Václav Fischer. Svou publikační činnost spojil mj. s magazíny Sezóna, Naše Příroda, TV Pohoda, prozeny.cz a nejnověji Vlasta či s vydavatelstvím Supraphon. Ve vlastním vydavatelství připravil na pulty hudebnin 26 titulů. Svou volnou tvorbu obrazů představil naposledy v pražské galerii Chodovská tvrz. Je autorem dvou knih: bestselleru Carmen – Skutečný život Hany Hegerové a románu Šest dnů.

V polovině května proběhl v Luxoru křest vašeho nového románu Šest dnů. Doufám, že se křest vydařil.

Vládla velmi dobrá atmosféra. Průběh byl dynamický a vtipný, to mám nejraději. Přispěly k tomu i výborné kmotry – Bára Basiková, Dáša Zázvůrková a Nikita Kingston. Všechny tři umělkyně, zpěvačky. První dvě dokonce zazpívaly a cappella a já pro všechny tři nechal vyrobit speciální triko s potiskem, na kterém byl motiv z obálky mé knihy – modrá lastura a název Šest dnů.

Podle anotace a také jména hlavního hrdiny Tomáše se jedná o román s autobiografickými prvky. Co vás to popadlo, že jste se pustil do takového odvážného počinu? Neprozrazujete nakonec na sebe více, než jste původně chtěl?

Prozrazuji tolik, kolik sám chci a tam jsem otevřený. Ovšem především jde o fikci, kterou sem tam prokládám něčím autobiografickým, především z dětství. Místy zmíním nebo popisuji oblasti, kde jsem opravdu žil. Pro mé psaní je důležité mít pevné body, které nesou fiktivní linku. Hlavní postavu jsem záměrně pojmenoval Tomáš, čtenář se klidně může vnořit do představ, že to všechno může být příběh autora. Primárně je to román o vnitřní svobodě, vztazích, citech, silné lásce, letitých bolech i erotice.

Možná i poprvé se v naší literatuře takhle podrobně popisuje polyamorní vztah ženy a dvou mužů. Z prvních reakcí, které od čtenářů dostávám, vnímám široké spektrum emocí, jež v nich příběh vyvolává. Píší mi často, že knihu zhltli za tři dny. Vidíte, ani ne za šest. Některým připadaly první kapitoly velmi blízké, při jiných jim určitý čas trvalo, než v sobě zpracovali překvapivé situace. Střídal se úsměv na rtech i slzy. To jsem si přál. Především nic utrápeného. Kniha v nich vyvolávala polemiku i mnohé otázky, často podvědomé. Někoho čtení zvláštně dráždilo nebo iritovalo. Ano, román Šest dnů odkrývá i tajné představy či vlastní zážitky usazené hluboko v nás, naše třinácté komnaty. Otevírá zároveň téma smrti, které neunikneme a každý se s ní musíme vyrovnat po svém... Jsem nadšen, že audioknihu mého románu jedinečně načetl Saša Rašilov.

Čtenáři vás znají především jako autora úspěšného životopisného románu Carmen – Skutečný život Hany Hegerové. Jak jste se s paní Hegerovou seznámili a proč jste si vybral k romanopiseckému zpracování její život?

S Hanou Hegerovou jsem se osobně znal třicet let. Seznámil nás režisér Fero Fenič, který mimochodem už třetím rokem připravuje stylizovaný dokumentární film na motivy mého románu o životě Hany Hegerové. Poněkud absurditou je fakt, že nikdy nebylo mým záměrem napsat její biografii. Stalo se tak díky okolnostem, když měla slavit své 80. narozeniny velkým koncertem. Oslovil jsem ji s nápadem vytvořit knižní publikaci, sestavenou ovšem spíš z fotografií a stručnějšího životopisu, který bych si s její pomocí sám sepsal.

Ona souhlasila a já začal docházet k ní domů a povídali jsme si. Jenže po třech měsících nečekaně ukončila svou uměleckou kariéru a já byl zaskočen. Zeptal jsem se jí, co bude teď s tím rozpracovaným rozhovorem? Ona řekla památnou větu: „Budeme si povídat dál, Tomáši." A já pochopil, že by ráda svůj život přeci jen někomu odvyprávěla. Vnímala můj obrovský zájem. Zahořel jsem jako suchá louka v srpnových dnech. Netušil jsem ovšem, kolik neznámého mi bude předloženo a jak neuvěřitelně dramatický život skutečně Hana Hegerová prožila! Žádná jiná naše umělkyně nedostala od osudu tolik naloženo...

Vy máte k hudbě jakožto hudební vydavatel určitě blízko. Můžete o této činnosti něco bližšího povědět?

Letos to bude deset let, co jsem začal pod svým jménem vydávat hudební nosiče. Bude to znít málo pravděpodobně, ale opět nic plánovaného. Měl jsem producentský nápad vydat k výročí 25 let tématický projekt Písně sametové revoluce, který jsem nabídl vydavatelství Supraphon. Oni jej však odmítli a já se rozhodl, že CD s písněmi, které provázely převratné týdny listopadu a prosince roku 1989, vydám sám. Titul se setkal s obrovským úspěchem, záhy byl rozprodán.

Z té euforie jsem přemýšlel o jiných titulech, které bych mohl vydat. Mou dramaturgií se tak staly archivní, objevené nahrávky předních interpretů. Za pár měsíců už se na pultech hudebnin objevilo mé druhé veleúspěšné dvojalbum s objeveným záznamem představení Hana Hegerové - Recital 70 - live z Divadla Na zábradlí. To jsem vydal na CD a pro 500 nadšenců také jako očíslovaná 2LP, u kterých byl ve 250 kusech vinylů vložen osobní autogram Hany Hegerové. Prostě sběratelská lahůdka!

Poté už následovaly jiné tituly z archivů – objevený záznam live Galakoncertu z Bratislavské lyry 1969, na kterém zpívají Marta Kubišová, Karel Kryl, Hana Zagorová, Petr Novák. Tenhle magnetofonový pás ležel v archivu rozhlasu Bratislava dlouhých pětačtyřicet let!

Nejrozsáhlejším mým projektem jsou tři CD boxy originálních nahrávek Orchestru Karla Vlacha z let 1939-1960. Dohromady jde o téměř tisícovku nahrávek, mnohé digitalizovány ze starých šelakových desek. Počin podpořilo i Ministerstvo kultury ČR. Mezi mé poslední CD tituly patří rozsáhlé výběrové dvojalbum skvělé brněnské zpěvačky Heleny Blehárové - Jazzové útesy, nebo nahrávky jazzrockové skupiny Bohemia 1976-1978.

Kompletuji těmito tituly diskografii mnoha umělců jako třeba i Marty Kubišové, Evy Olmerové, Viktora Sodomy, divadla Semafor, Jiřího Šlitra ad. Čas od času přináším tématické výběry: Protestsongy 1966-2017 či k výročí 100 let republiky box 5CD Země československá, domov můj, sestavené z původních nahrávek uplynulých sta let. Co rok, to jedna píseň vztahující se k Československu. Jsou to vlastně všechno takové hudební dokumenty doby, ke kterým vytvářím zároveň obaly a většinou píšu i průvodní text. Jsem totiž vystudovaný grafik.

Takže nahrávky z archivů. A co současná hudební scéna?

Současná česká hudební scéna mě zrovna nevzrušuje. Nezdá se mi, že by u nás vznikalo v mainstreamu něco extra zajímavého, už vůbec ne ve srovnání se zahraničím. Když už mě někdo zaujme svým prvním albem, tak se do pěti let stejně zařadí do těch českých trendů nebo tvoří zacykleně. Alternativní scéna je zcela na okraji zájmu médií, což je škoda. Alespoň tu a tam někdo pustí Radůzu nebo Vláďu Mišíka, ale taky většinou jen dvě už chronicky známé skladby. Proto slyšíme všude spíš pop s příšernými a povrchními texty.

Dříve psali texty básníci typu Kopta, Schneider, Vrba, Jakoubek, Plicka, Grossmann, Žák, Rytíř, Borovec, Horáček. Dnes si píší mdlé texty sami interpreti. Nemá to hloubku, napětí, poesii a bohužel ani vtip. Rádia jedou stále dokola stejné písně podle zajeté dramaturgie. Jednou mi jeden rozhlasový moderátor řekl: „No jo, ty písně z vašeho CD zůstaly ležet v archivu, protože to nejsou hity." A já mu říkám – „A víte, co udělá z písně hit?" Především rozhlas. Pak už mlčel. Z kolika stovek otřesných písní se díky tomu stal hit a tolik kvalitních nikdo nezná. Nazývám to přetvávající výchovou k nevkusu a povrchnosti. Ale oni budou tvrdit, že posluchači si to přejí. Ne, posluchačům je to podsouváno a pak nic jiného neznají. Stejně jako podprůměrná produkce komerčních televizí. Připadám si někdy jako za socialismu, kdy komunisti chtěli, aby se lidi jen bavili a hlavně nepřemýšleli.

Jak to tak vnímám, mám dojem, že psaní románů je pro vás tak trochu okrajová záležitost.

Jak jsem už zmínil, ani v mých nejtajnějších snech nebyla představa, že začnu psát beletrii. Prostě přišla situace a já byl možná připraven, kdo ví. Každopádně jsem ale publikoval už o mnoho let dřív. Většinou šlo o rozhovory s osobnostmi z umělecké oblasti. Vždycky se nejvíc pobavím vzpomínkou, že můj zcela první text byl otištěn hned po pádu komunismu, na počátku roku 1990, v tzv. Sametové čítance. V tehdejších novinách jsem totiž četl oznámení, že se mohou hlásit autoři se svými příspěvky vztahujícími se k sametové revoluci. Bylo mi lehce přes dvacet a děsně jsem tou euforií žil, jako většina národa. Tak jsem napsal takovou osobní zpověď-fejeton. No a k mému překvapení ho redakce vybrala a já se ocitl mezi mnoha známými renomovanými autory a legendárními fotografiemi z Listopadu 89. Ještě bych zmínil, že dokumentární román Carmen – Skutečný život Hany Hegerové vznikal celých deset let a na románu Šest dnů jsem pracoval téměř dva a půl roku. Nic se nesmí uspěchat, čas je mým přítelem.

Vy jste také spolupracoval s MFF Karlovy Vary nebo s MFF Febiofest. Co bylo náplní této spolupráce?

Pro Karlovy Vary jsem připravoval velké festivalové katalogy, šlo o spolupráci s prestižním grafickým studiem Aleše Najbrta. Ještě než Aleš převzal veškerý grafický design, jsem katalog pro karlovarský festival roku 1994 vytvořil zcela sám. S Febiofestem jsem srostlý od jeho úplného vzniku (1993). Opět šlo o katalogy, programy, inzerci. Od roku 2000 jsem se stal jeho art directorem a vytvářel po třináct let veškeré tiskoviny a kompletní festivalovou kampaň. Jsem autorem těch možná už legendárních barevných motivů pampelišek, motýlů, papírových vlaštovek, filmových hnízd a dalších.

Jistě musíte mít rád kinematografii, jaké filmy se vám líbí?

To je pravda. Během festivalů jsem byl schopen v kinosálech sedět celé hodiny a prožít si až čtyři filmy za den. Dodnes sleduji filmy minimálně pět večerů v týdnu. Buď v kině nebo doma na velkoplošném plátnu. Mám široký záběr oblíbených děl i tvůrců. Uvedu příklady – dánský režisér Thomas Vinterberg (Chlast, Hon), španělský tvůrce Pedro Almodóvar (Mluv s ní, Špatná výchova, Vše o mé matce, Na dno vášně), Rakušan Ulrich Seidl (Psí dny, Rimini, Láska) a také Francouz Bruno Dumont. Před pár dny jsem zhlédl úžasnou černobílou novinku, sérii Ripley. Je to už několikerý remake slavného románu, ale tentokrát asi nejlepší verze pod režií scénáristy Stevena Zailliana.

Nepotkal jste náhodou také nějakou filmovou hvězdu na festivalech?

Bylo jich několik. Nejhezčí vzpomínky mám na ty největší a zároveň velmi přátelské a většinou skromné: Claudii Cardinale, Carlose Sauru, Daniela Brühla, Wima Wenderse, Tsai Ming-lianga, Andreje Končalovského nebo španělskou hereckou hvězdu Carmen Mauru.

Jaké jsou vaše plány do budoucna?

Jedu stále na plné obrátky. Měsíc před vydáním mé knihy jsem vydal 5. díl CD edice Známé/Neznámé, spolupodílím se na realizaci zmiňovaného natáčení o Haně Hegerové, chystám na podzim další zajímavá hudební výběrová alba. Ve volných chvílích si zase něco začínám psát. Ale k tomu všemu potřebuji zázemí, které naštěstí již celé roky mám. Také se snažím pravidelně cestovat, abych byl v nadhledu. Nejlepší nápady dostávám v letadle. Prostě beru život jako zázrak, ale ne každý ho tak chce vidět a vnímat. Anebo mu to není dopřáno, jako třeba klukům bojujícím na Ukrajině. Občas si kladu otázku, jak bychom se v takové situaci zachovali my, Češi? Možná naše pohodlí také brzy dozná konce. Pak budou vznikat úplně jiná díla, zmizí ta všudypřítomná povrchnost a nezájem o druhé, a vyjeví se zásadní hodnoty života.