Holka s bucket listem na cestách s tátou – Lucie Kutrová

Kolik jich před sebou máte?

Asi osm set, vždycky říkám, že u toho strávím mládí. Ale zase je to na dobrou věc, protože peníze  z  prodeje  půjdou do neziskovky na pomoc opuštěným zvířatům. Což je věc, která mi dává smysl, takže to  dělám ráda.

Když se vrátíme k cestování, Arizona byla na seznamu?

Ano, o cestě bude další knížka.

Kterou další položku máte před sebou? Když se podíváte do budoucnosti?

Myslíte z mého osobního bucket listu, který není veřejný?

Třeba.

Chata na horách, milující chlap, dvě vlastní děti, jedno adoptované, dva huskouni z útulku, pak bude můj život v pořádku. Takže doufám, že něco z toho  už  brzy odškrtnu.

Milující chlap po ruce je, v Arizoně byl s vámi váš přítel a požádal vás o ruku. Je to tak?

Ano, v tomhle jsem blíž.

Pes taky.

Ale zatím  jenom  jeden.

A další cesta, položka z bucket listu?

Momentálně moje další cesta vede k normálnímu životu, těším se na po­ stel, práci. Vždycky,  když se vrátím z cest, tak se  nejvíc těším  na  klid a normální obyčejný  život.

Huskyho Marvela berete na cesty sebou, v čem je to výhoda? V čem naopak těžší?

Musím mu nosit extra vodu a  jídlo a taky musím myslet na to, že ne všude jsou psi vítaní. Ale my většinou spíme ve stanu, jenom když je opravdu ošklivo, tak hledáme nějakou chatu nebo přístřeší. A výhody? Kdo by nechtěl parťáka, který si nikdy nestěžuje? Není nespokojený, že je celý den venku, nekafrá, že je vedro, že je to moc do kopce, a tak dále? Marvel je nejlepší parťák, nikdy jsme se nepohádali.

Kolik mu je?

Teď slavil páté narozeniny. Říká se, že se na cestách člověk nej­ víc o sobě dozví. A o tom druhém.

Co jste v Americe zjistila?

Myslím, že je jedno, jestli jsou lidi spolu půl roku, nebo deset let. Ale dokud nebyli na pořádné túře, tak se neotestovali. Víte, leckdy se člověk nemá kde pořádně umýt, je v nekomfortní zóně, často hladový, protože máte sebou jen instantní polévky a podobné jídlo. Během putování se ukáží všechny neduhy.  Já jsem třeba po  ránu  opravdu  protivný tvor, se mnou nikdo vstávat nechce. Teď mi třeba vychází kniha 151 důvodů, proč necestovat s  tátou   po Skandinávii a táta by to šedesátkrát potvrdil! Ale můj přítel Filip to ví a když mi udělal snídani, tak jsem zas tak protivná ne­ byla. Taky nám dost lidí psalo, že jsme jak na Svatební cestě do Jiljí. Ono to tak vlastně bylo.

Očividně jste tak protivná nebyla, když vás požádal o ruku.

Očividně.

Zmínila jste novou knihu 151 důvodů, proč necestovat s tátou po Skandinávii. To jich je tolik?

Samozřejmě že ne, je to trochu nadnesené. To bychom se museli vypravit až na začátek.

Zkuste to.

Když jsem vydala první knížku, tak dostala název 151 dní Pacifickou hřebenovkou, protože jsem ji ušla za 151 dní. Pak se mě ve vydavatelství ptali, jestli nechci napsat druhou knížku o evropských trailech. Tak jsem se snažila vymyslet nějaký chytlavý název, ale nakonec to vyhrálo zase 151 dní. Zakomponovala jsem do knížky 12 evropských trailů a skoro 151 jsem to šla. Tak mi ta 151 už zůstala.

A zpátky k tátovi?

Důvodů by se možná našlo i víc, proč nejet! Strávit s ním a Marvelem měsíc v dodávce... Je to legrace samozřejmě. Jela bych hned znovu, když se něco nedaří, tak se to vyřeší, ale vždycky nakonec zbydou krásné vzpomínky. Když si člověk uvědomí, že ne všichni mají takové štěstí, že mají takhle super tátu.

A co jste o tátovi dozvěděla, co jste dosud nevěděla?

Můj táta celý život neměl moc vztah ke zvířatům, třeba říkal, že pes nepatří do baráku. Ale řekla jsem mu, že moje podmínka je, že Marvel jede taky. A oni se v té dodávce skamarádili, což jsem fakt nečekala. Chodili spolu, všude se fotili. Vzniklo mezi nimi neskutečný pouto a táta  mě vážně  překvapil,  jak si  Marvela oblíbil.

Co jste všechno projeli?

Vylezli jsme na nejvyšší kopce  Dánska, Švédska a Finska. Táta si odškrtává korunu Evropy.

Kolik to  bylo kilometrů?

To nevím přesně, kolem sedmi tisíc možná.

Zažili jste s tátou ponorku?

Ježišmarjá, kolikrát.

Ale šla byste do toho znovu?

Kdykoliv.

A s mámou?

Ta by to nedala, máma po cestování netouží. Máma a ani brácha nechápou, proč chceme chodit nahoru na kopec, když pak stejně musíme dolů.

A jak se vám to přihodilo, že jste se stala cestovatelkou a spisovatelkou?

Asi jsem k tomu přišla  jako slepý k houslím. Vždycky mě bavilo psát, dělala jsem si zápisky z těch předešlých cest, vedla blog. No a pak si mě všimla Petra Diestlerová z Euromedie, která mi napsala, že četla  můj  blog,  že  jí to přijde super a že by měli velký zájem, abych to vydala  jako  knihu.

Jak jste přišla na bucket list?

Původně to byl takový nakopávač do života. Já jsem tenkrát neměla moc koníčků a byl to pro mě hnací motor, jak nějaké věci dokázat, jak si něco splnit, ale poslední dobou mám spíš pocit, že bucket  list je spíš průvodce životem. Když se na to občas podívám, zasměju se nad tím, co jsem si před deseti lety přála. Teď si tam připisuju už úplně obyčejné věci jako třeba ochutnat griotku.