Momentálně jsem single, takže je to spíš hypotetická otázka. Uvidíme. Ale aby ne došlo k omylu, já jsem velká zastánkyně svateb a k samotné instituci manželství mám velký respekt. Jenže předem nikdo neodhadne, jestli vydrží. Možná jednou napíšu povídky o tom, jak jsem se rozvedla, ale samozřejmě doufám, že se to nestane. Pokud se někdy vdám, doufám, že to bude napořád.

Jste romantička?

Ne, vůbec. To, jak popisuju vztahy v mých knížkách, je pro mě maximum romantiky, které jsem schopná.

Námět vaší první knihy Historky z Tin deru se točí kolem seznamování přes Tinder. Spousta lidí s ním má problém. Jak to máte vy?

Dívám se na to prakticky. Když chci práci, tak jsem aktivní, koukám na inzeráty, ptám se známých. Když chci partnera, taky dělám nějaký kroky, jak se seznámit. Jdu na rande, dám si inzerát, řeknu kámošům, jestli mě s někým neseznámí, jdu mezi lidi. Tak proč ne online seznamování? Není nikde psáno, že tam potkáte toho pravého, ale prostě musíte potkávat nějaké lidi, aby se to mělo šanci stát.

A v online světě dnes žijeme někdy víc než v tom reálném.

Přesně tak. Online pracujeme, nakupujeme, plánujeme si čas, tak proč se neseznámit online? Tinder není ani spontánní ani romantický, ale zavrhovat ho, je přece blbost. V podcastu Moderní láska jsme se nedávno s psycholožkou Markétou Šetinovou bavily o tom, jak moc lidí se utvrzuje v představě, že láska přijde, když ji nečekáš. Takové to „sedej panenko v koutě, když budeš hodná, najdou si tě". Jenže z její zkušenosti lásku spíš najde ten, kdo pro to něco udělá. V ideálním světě bychom se seznamovali jako v romantických komediích: jako že jdete po ulici, nesete si kafe a najednou bum, strčí do vás Hugh Grant, a pak spolu odkráčíte do čistírny, pak k oltáři. Jenže to bych taky mohla denně chodit po Žižkově a pořád někoho polejvat kafem.

Ve svých vystoupeních, ale i povídkách působíte hodně autenticky. Do jaké míry jsou příběhy reálné?

Jak co. Kus pravdy, kus fabule. Každá má reálný základ, ale rozhodně to ne jsou memoáry. Skutečnost je pro mě zdrojem inspirace. Podobně pracuji i ve svých stand-up textech.

Moje kamarádka se při čtení vašich Svatebních povídek skvěle bavila a prosila mě, ať se vás zeptám, co si teda vlastně myslíte o chlapech. (Smích).

Chlapi jsou taky lidi. Vztahy jsou zapeklité a komplikované, v angličtině pro to existuje výstižný výraz messy. Snažím se ale ve své tvorbě nenadržovat ani jedné straně. Ve vztazích jednou ublížíš někomu ty, pak zas někdo ublíží tobě, někdy si ublížíte navzájem. Někdy ublížíš, i když fakt nechceš, protože to prostě jinak nejde. Tak ale vztahy fungují a já to zachycuji. Snažím se nebýt jednostranná a rozhodně si nemyslím, že muži jsou tu jen od toho, aby ubližovali a ženy zase od toho, aby trpěly. To vůbec! Je to vyrovnané.

Kdy jste se rozhodla psát knihy?

Už dávno, když se nás v první třídě na základní škole ptali, čím chceme být až vyrosteme, všichni říkali, že herečky zpěváci, popeláři, tak jsem se postavila a řekla, že jednou budu spisovatelka. Psala jsem vždycky, což mě přivedlo ke studiu scenáristiky. Psaní knížek jsem měla jako takový záložní plán na důchod: že budu sedět ve vile u moře, hned vedle bazénu, samozřejmě, budu do počítače ťukat ohromná moudra a psát romány. Ten plán se změnil, když mě v roce 2022 oslovilo nakladatelství Grada, abych napsala první knížku.

A jak k tomu došlo?

Napsala mi Tereza Lebedová z Grady, že má ráda mé stand-up scénky a jestli nechci napsat knížku v podobném duchu. Neváhala jsem a skočila po tom. Vrátila jsem se tím ke svému dávnému snu, byl to přesně ten impuls, který jsem potřebovala. Do šuplíku totiž nepíšu. Ale ani s psaním scénářů jsem nepřestala. Po dvaadvacetidílném pořadu Protivný sprostý matky, který jsme dělaly s Kateřinou Krobovou, bude od ledna příštího roku Česká televize vysílat rodinný seriál Děcko, ke kterému jsem napsala scénář.

Užíváte si tuhle etapu života?

Užívám. Ale možná je to tím, že se mi mateřství a život podařilo zatím poskládat hodně podle sebe. S dcerou jsem sama a musím mít velký systém, aby vše klapalo. Pracuju, věnuju se různým projektům, ale nezapomínám ani na sebe. Třeba jsem nikdy nepřestala chodit na terapie. Je pro mne totiž hodně důležité mít prostor, kde můžu své bolístky a frustrace konzultovat s někým nestranným, kdo má titul. Chodit na terapie je pro mě totální základ péče o psychické zdraví člověka. Není to ostuda. Žijeme ve stresující době. Ráda říkám, že kdy by více lidí chodilo na terapie, tak by méně lidí muselo chodit na terapie.

Před nedávnem jste nám v Magazínu Luxor svěřila, že váš milostný život je katastrofa, ale zas je o čem psát. A poděkovala za optání...

To jsem řekla a vlastně to tak je. Ale je to v pořádku. Můj milostný život je katastrofa, ale momentálně pro mě není prioritou. Nejdůležitější je pro mě moje dcera. A týpek? Buď bude, nebo ne.