Kam vede dálnice?

Aktuality Vybíráme z médií: Magazín Luxor | 3. dubna 2024

Obyčejná rodina, obyčejné problémy. Když se matka rozhodne emigrovat, co se stane se zbytkem rodiny? S jejich sny, plány, životem? Rodina Tomanových sice není „důležitá“,  na  vlastní  kůži ale pozná, jaké to je, když se nelíbíte režimu…

Renata, Richard a jejich děti Simona a Marek. Simona je školou povinná, Marek studuje vysokou, Richard má pěkné místo u staveb silnic a dálnic a Renata pracuje pro Škodu Export. Právě jí se podaří dostat se na zájezd do Rakouska. Je to veliká příležitost, vidět svět „tam venku za zdí“. Že tam zůstane, se bohužel nikomu nezmínila.

Roztočila kolotoč událostí, s kterými se musel poprat zbytek rodiny. Sesazení z místa, výslechy, vyhazov ze školy, vojna. Následky jsou tvrdé. Ztratili půdu pod nohama a jejich život nabral úplně jiné obrátky. Všední šedivé dny plné strachu, lítosti, nepochopení se vlečou, ale změny na sebe nenechají dlouho čekat. Tahle doba přece někdy skončí, nebo ne?

 

Co dělat, když se někdo nevrátí… Chápat, nenávidět? A co ti, kteří se tak nerozhodli, nevěděli, neměli s tím nic společného. Musí to zkousnout a vydržet. Lenka Potůčková čtenářům ukazuje, jak snadné bylo změnit někomu život, když jste se „nelíbili“. V poměrně ponuré náladě, odosobněnou formou, šedivě. Jako byste sledovali černobílý film z období normalizace. Tichý, plný skrytých emocí, jako nikdy nevyřčená výčitka. Pro koho ale? Dálnice je perfektní počin v mnoha ohledech. Nesoudí ani nepodsouvá. Jen ukazuje, jaké to bylo a mohlo být. Jak se dokáže obyčejný život převrátit naruby se všemi následky. Už totiž samotný název vybízí k zamyšlení. A ačkoliv se jedná v první řadě především o Tomanovi, otevírá před čtenáři mozaiku i několika dalších postav, které stejně jako hlavní protagonisté nejsou jen figurky na papíře. Všichni mají hloubku a pestrou škálu emocí a myšlenek, různá zázemí i odlišné osudy. A přece je něco spojuje. I když se na první pohled zdá, že se autorka nepouštěla   do hlubokých citových analýz, kniha je jich plná. Možná právě to, co nebylo odvyprávěno, otázky, na které nikdo nedostal odpověď a rozhovory, které nikdy neproběhly, jsou to hlavní, co příběh předává. Alespoň pro mě určitě.   K zamyšlení, souznění, pochopení. Co je dnes nemyslitelné, se tehdy dělo běžně. A proto je dobré si takové osudy připomínat. Aby se nic takového už nikdy neopakovalo.