Náhody neexistují, náhody se tvoří

Někdy čte člověk knihu a ví naprosto jistě, že byť se snaží působit jako thriller, vymyšlený příběh, odehrává se to samé současně i v realitě. Ve skutečném světě, kde všichni žijeme. Někdo o tom ví, jiný se snaží před realitou zavírat oči a další žije v blažené nevědomosti. Něco takového se přeci může stát jen ve filmu. Ne, není tomu tak. Neštěstí nechodí po horách, ale po lidech. Lidé si své příběhy často nevybírají. Dějí se jim. Ať už se snaží sebevíc vše ustát, ne vždy jejich osud závisí pouze na jejich vlastním rozhodnutí.

Náš svět má i svou temnou stranu. I když se zdá, že v moderním světě, který se snažíme humanizovat, se takové věci již dějí jen zřídka, tak opak je pravdou. Pro tisíce lidí je každodenní realitou. Být mladý, v nouzi, naivní, to je ta nejhorší možná kombinace. Resp. nejlepší možná kombinace pro budoucí katastrofu. Pokud někdo zemře, hned je nahrazen někým jiným. Život jde dál. Bez ohledu na způsobené škody. Bez ohledu na city a potřeby, které lidská bytost může mít.

Jsou lidé, kteří balancující na pokraji psychického i fyzického zhroucení. Nucení žít dál a vykonávat, co se jim nařídí. Tak dobře psychicky zpracovaní, že mají pocit, že nemají žádnou jinou volbu. Nevěříte, že je to možné? Vám by se to přeci nemohlo stát. Je to tak? Ale mohlo a ani nevíte, jak rychle. Stačí být v nesprávnou chvíli na nesprávném místě. Jindy stačí jedno špatné rozhodnutí nebo kontakt s někým, komu důvěřujete. Což je ve skutečnosti to poslední, co byste měli dělat.

I ten, koho znáte od dětství, ať už kamarádka nebo spolužačka, někdo působící důvěryhodně, přátelsky, vás může přivést na pokraj smrti, často i dál. Kde máte jistotu, že zrovna vy to přežijete? Nemáte žádnou jistotu. Boj o přežití se stává vaší jedinou náplní života. Minutu po minutě. Vydržet ještě chvíli. Jen malou chvilku a pak už to bude zase lepší. Určitě se něco stane, možná zázrak. Někdo něco vymyslí. Já něco vymyslím. Jenže jak dlouho, to může tělo ještě vydržet? Kolik má ve skutečnosti člověk vnitřní síly, která mu umožňuje přežít?

Je lepší dál bojovat nebo podepsat a doufat, že darováním některého svého orgánu zastavíte kruh utrpení? Ale bude to stačit, aby vás pustili zase na svobodu? Vážně si vezmou jen ten jeden orgán? V narkóze se už bránit nemůžete. Risknete to? Kolik ve vás zbylo vůle žít?

V dnešní době se to stává čím dál méně časté, bohužel, ale stále jsou mezi námi lidé, kteří mají srdce na správném místě. Uznávají ty správné hodnoty a snaží se ze všech sil pomoci, pokud vidí, že to někdo potřebuje. Umí se stát opravdovými přáteli. Víte, že jim můžete důvěřovat, ať se jedná o cokoliv, a přesto vás za to nesoudí. Zkrátka berou věci tak, jak jsou. Každý by si přál mít někoho takového ve své blízkosti. Důvěra je však věc velmi křehká a cenná. Pokud jednou někoho zradíte, ublížíte jeho duši, pak se důvěra získává zpět velmi těžko. Vždy tam již zůstane pomyslný uzlík, jizva, kterou už nikdy nepůjde vymazat. Není to škoda?

A i když někomu plně důvěřujete, vždy je potřeba mít i plán B. Věci nikdy nezáleží jen na něm. V okolí je spousta dalších lidí, kteří mohou mít svou vlastní cestu. Svůj vlastní plán, kterým není nic menšího, než vás používat tak dlouho, jak jen to půjde. A až to nepůjde, posloužíte ještě po kouskách. Ano, na součástky, jako automobil. Někomu se budou hodit vaše játra, jinému vaše srdce, ledviny, rohovky atd. Zde není na místě mít nízké sebevědomí. Jediný, komu můžete bezmezně věřit, jste vy sami.

Eva Marešová