Thrillerům Stvůra a Vesnice Kristýny Trpkové se daří víc než dobře, reakce jsou nadšené. Nyní vychází další díl série s názvem Vetřelec. Co nám o něm autorka prozradila?

„Nesnaž se být člověkem, který je úspěšný. Snaž se být člověkem, který za něco stojí,“ tento citát Alberta Einsteina se spisovatelce Kristýně Trpkové líbil tolik, že si ho nechala dokonce vytetovat.

V těchto dnech vychází v Kalibru Vetřelec, třetí díl série s Laurou Linhartovou a Adamem Benešem. Uzavře se tím tato detektivní série, nebo bude pokračování?

Pokračování nebude, opravdu se jedná o závěrečný díl série. I když mi Laura s Adamem budou chybět, sama jsem jako čtenářka neměla ráda, když mé oblíbené série začaly po čase připomínat nekonečné seriály. Některým by podle mého názoru víc slušelo méně dílů, protože kolikrát už to pak bylo překombinované nebo to začalo být pořád to samé dokola. Proto jsem se já sama už při psaní prvního dílu zařekla, že to takhle nechci. Méně je někdy více a v nejlepším je dobré přestat.

Proč si přečíst Vetřelce? Na co se můžou čtenáři a čtenářky těšit, tedy přesněji řečeno, na co se můžou „třást strachy“?

Ve Vetřelci se čtenáři s kriminalisty vrátí zpátky do Holic, tedy zpět na místo, kde se odehrála vražda z prvního dílu. Bude to takové nostalgické. Dojde hned k trojnásobné vraždě, pěkně zamotané – všem mým betačtenářům se případ Vetřelce líbil z celé série nejvíc, respektive byl pro ně opravdu velmi nepředvídatelný. Čtenáři se tedy mohou těšit na promyšlenou vraždu, a v neposlední řadě se dozvědí, jak to dopadne s hlavními hrdiny Laurou a Adamem. Nicméně jejich vztahu v knize nebude věnováno tolik prostoru jako například ve Vesnici, v této mrazivé krimi jsem se podobně jako ve Stvůře soustředila hlavně na případ.

Loni jste v jednom z rozhovorů své pracovní tempo nazvala vražedným. Trefná nadsázka u autorky thrillerů. V jakém tempu píšete dnes?

Ve vražedném už bohužel ne. Sérii s Laurou jsem psala ještě jako „pouze“ dvoudětná a Stvůru jsem napsala za 3,5 měsíce, Vesnici za 2,5 a Vetřelce dokonce za měsíc a půl. To už je teď se třemi dětmi – a hlavně s odrostlejšími dětmi, které přes den nespí – nereálné. Snažím se, věnuju tomu vlastně všechen svůj volný čas, kdy jsem bez dětí, ale stejně to už nejde jako dřív. Ale s tím se počítalo, že to takhle nepůjde donekonečna. Na thriller připravovaný na rok 2024 padlo celé léto, dovolenou jsme nepodnikli žádnou, a stejně jsem ho psala asi 5 měsíců. Což není moc, ale stejně :). Já jsem ten typ autora, který když má ten příběh v hlavě, tak jím žije prakticky nepřetržitě a musí ho ze sebe vysypat. Táhnout ten mód, ve kterém funguju, když jsem „v procesu“, třeba dva tři roky vkuse by bylo likvidační jak pro mě, tak pro rodinu. Není se mnou totiž pak kloudná řeč (smích).

Hodně dáte na intuici. Jak Vám pomáhá v životě. A co Vám napovídá ohledně Vaší spisovatelské budoucnosti?

Ono to asi úplně není tolik o tom, že bych dávala nějak zvlášť na intuici. Pokud jde o psaní, tak to ano, píšu opravdu hodně intuitivně, ale to je dané i tím, že moje psaní vzniklo z toho, že jsem hodně četla a milovala jsem krimi, nemám ho vystudované nebo tak. Takže zde opravdu na tu intuici dám a jednotlivé zvraty v knihách a zásadní momenty tvořím spíš pocitově. V životě se to pak projevuje spíš tak, že dám víc na sebe a na to, co cítím já, než to, co mi říkají nebo radí ostatní. Nedělám zkrátka nic, s čím se vnitřně neztotožňuji. Například když jsem poslala Stvůru do prvního nakladatelství, sice ji vzali, ale nelíbila se mi obálka. A já jako čtenář přitom vybírala knihy, které si přečtu, hlavně podle obálek. Tudíž pro mě bylo nemyslitelné, aby Stvůra vyšla v obale, který se mi nelíbí. Byla jsem začínající autor, neměla jsem žádnou jistotu, že mi ji vezmou někde jinde, přesto jsem nabídku toho nakladatelství odmítla a obesílala dál. Byla jsem rozhodnutá to radši nevydat vůbec než v podobě, která mi je proti srsti, a hlavně jsem v tu knížku věřila a vnitřně cítila, že je dost dobrá na to, aby měla i dobrou obálku (ačkoli mě i v tomhle třeba okolí odrazovalo a říkali mi, že mám být ráda za to, že mi to vůbec někde vezmou). Takže asi tolik k mému intuitivnímu rozhodování. A pokud jde o spisovatelskou budoucnost, tak silnou intuici nemám, takže se soustředím na přítomnost. Knihám se daří a já dělám vše proto, aby to tak zůstalo.

Jaké knihy jsou Vaše nejoblíbenější?

Konkrétně jmenovat nejde, těch skvělých knížek, které mě chytly za srdce, je strašně moc. Samozřejmě kriminálky, nicméně od doby, co jsem začala psát (tedy poslední tři roky) prakticky nečtu. Nejde to, už si u toho (od doby, co se z toho stala práce) neodpočinu. Z dřívějška mám ale oblíbeného Monse Kallentofta nebo Deona Meyera.

A které knihy Vás inspirovaly k tomu, že jste sama začala psát?

To taky nelze konkrétně jmenovat, ale souhrnem bych řekla, že ty špatné, respektive ty, co se mně osobně nelíbily nebo mi přišlo, že nemají dobře propracovanou zápletku/případ/psychologii postav. Já odjakživa měla zafixováno, že psát knihu je těžké, že je to pro vyvolené, opravdové profíky, tedy nic pro mě, že píší opravdu jen lidé s top průpravou a těmi nejlepšími nápady. Ale pak jsem kolikrát narazila i na něco, co bylo opravdu slabé, a právě tehdy ve mně začal hlodat ten červíček. Proč to aspoň nezkusit? Proč by nevydali knížku tobě, když tady tomu ji vydali, když tolika jiným před tebou ji vydali. Vždyť ono neplatí, že se vydávají jen ty knihy, které budou zaručeně světové bestsellery... No, a jakmile jsem si tohle připustila a přepnula si to v hlavě a přestala se blokovat svými předsudky, tak pak už to byl jen kousek od chvíle, kdy jsem k tomu fakt sedla.