Život je pestrý. Díkybohu.

Recenze Petra Kamlachová | 3. prosince 2021

To myslím naprosto vážně. Kdybychom byli všichni jako přes kopírák, byla by to hrozná nuda a Hollywood by neměl o čem točit filmy. Ačkoli je fakt, že o tématech zpracovávaných v knize Všechny barvy duhy zase moc filmů a knih nevzniká. Ale doba se naštěstí mění.

Když jsem knihu prvně vzala do rukou, trochu mě zarazila už svým vzhledem. Nejde o barevnou obálku, jež je vzhledem k tématu více než příhodná, ačkoli já dávám přednost úplně jinému stylu, spíše minimalistickému. Ne, zarazil mě růžový ořez. Já růžovou barvu miluju, ale je pravdou, že u knih jsem ji takto použitou ještě neviděla. Ale říkám si, proč ne, aspoň je to originální a v knihovně se mi bude hezky vyjímat.

Kniha je antologií young adult povídek jedenácti českých autorů, jež se všechny zabývají LGBTQ+ tematikou. Pokud je vám toto téma proti srsti, kniha pro vás rozhodně nebude to pravé ořechové, ale pokud se o toto zajímáte, máte příbuzné či přátele, kteří nezapadají do škatulek a vy jim toužíte lépe porozumět, nebo zkrátka jen rádi poznáváte nové věci a zajímá vás, jak svět vidí a prožívá někdo jiný, jsou Všechny barvy duhy skvělou volbou.

Každá povídka je jiná a zpracovává trochu jiné téma, z nichž některá ve mně rezonovala víc a jiná méně. Hned první příběh z pera Thea Addaira mě úplně dostal. Dívka se v něm po letech setkává se svou matkou, jež mezitím prošla tranzicí. Už jen problém, jak „ji“ oslovit, je něco, nad čím jsem nikdy neuvažovala. Ale vážně, těžko někomu vysvětlíte, že tenhle sympaťák David byl kdysi vaše máma.

Dále mě zaujala povídka Radka Blažka Štastně nezamilovaj týkající se asexuality, o níž se stále velmi málo mluví. Jsem vážně vděčná, že jsem se o ní mohla prostřednictvím tohoto příběhu něco dozvědět.

Další pro mě nové a zároveň asi nejobtížněji pochopitelné téma představovala nebinarita. Nedokážu si představit, jak složité musí být nevědět, zda jsem spíš muž, nebo žena, a hlavně jak problematické asi je se v takovém případě zařadit do „běžné“ společnosti. Protože, co si budeme povídat, spousta lidí trpí nejrůznějšími předsudky. Pokud tedy stejně jako já moc netušíte, o čem že ta nebinarita vlastně je, určitě si přečtěte povídku Pecka jak z broskve od Sáry Vůchové.

Za mě je ovšem bezkonkurenčně nejlepším příběhem z celé knihy Jak jsem šla na záchod od Martiny D. Antonín. Uznávám, ten název je poněkud zvláštní a v první chvíli jsem se trochu obávala, samozřejmě úplně zbytečně, o čem že to vlastně bude. Příběh dokonce doprovází varování, že se věnuje citlivým tématům - násilí, sexuálnímu útoku a misgenderingu. Hlavní hrdinky mi bylo opravdu neskutečně líto. Ale naštěstí měla skvělé přátele a vše dobře dopadlo. Při čtení této povídky si uvědomíte, kolik lidí v sobě chová neopodstatněné předsudky a odpor k jinakosti, a to napříč celým společenským spektrem. A pokud má takové předsudky i policie, od níž čekáte pomoc a zastání, když jste v právu, je to hodně těžké. Tento příběh ve mně bude žít ještě dlouho, a kdybyste z celé knihy měli přečíst jen jednu povídku, měla by to stoprocentně být právě tato.

Celá kniha, ač se to tak nemusí úplně jevit, není jen o lidech, již se nějak vypořádávají se svou jinakostí, ale je vlastně i o nás samých. O nás „normálních“. O tom, jak dokážeme projevovat svou účast a podporu, ale také o tom, jak strašně umíme, někdy nevědomky a nechtěně, ublížit. A především pak o tom, jak jeden každý z nás může změnit svět. A to třeba jen díky tomu, že si tuto knihu přečteme.

A pochopíme.

 

Petra Kamlachová

Addair Theo, Bílková Alžběta, Xabyssus, Blažek Radek, Vůchová Sára, Pospíšilová Eva, Zelinková Lucie
279 Kč