Na konci života už Hegerová cítila beznaděj

Rozhovory Vybíráme z médií: MF DNES | 21. října 2021

„Hana Hegerová měla život pevně v rukou, ale na jeho sklonku byla hodně osamělá,“ říká Fero Fenič, který se s výjimečnou šansoniérkou znal přes 40 let. Byli si hodně blízcí, a tak na ni u příležitosti jejích dnešních nedožitých 90 rád zavzpomínal. 

Fero Fenič - zakladatel společnosti Febio a Mezinárodního filmového festivalu Praha – Febiofest poznal Hanu Hegerovou ještě za minulého režimu. Když po skončení FAMU nastoupil do bratislavského filmového studia Koliba, měl o ní pro Slovenskou televizi natočit dokument. Přestože to nedopadlo, oba to paradoxně sblížilo a už se navzájem neztratili z dohledu. Filmař se tak stal jedním z mála, kdo měli možnost poznat komplikovaný životní příběh jedinečné zpěvačky.

Vzpomenete si na okamžik, kdy jste se s Hanou Hegerovou poprvé potkali?

Už nijak konkrétně, myslím, že to bylo v kavárně, oba jsme kavárenské typy. Znal jsem její desky a obdivoval její zpěv, ale osobně jsem ji poznal, až když jsem o ní měl točit hudební medailon začátkem 80. let minulého století. Jenže nejdřív vedení studia bylo proti ní, pak mě ze studia vyhodili, a tak jsem nesměl točit já. Nakonec se na ni v době „perestrojky“ obrátili s tím, že by se natočit mohlo, ale jen s jiným režisérem. To se ale nestalo.

Proč?

Přihodila se zvláštní věc. Carmen jim řekla, že spolupráce se mnou jí vyhovuje, a tak nebude točit s nikým jiným. Dojalo mě, jak se zachovala a chtěla mi pomoct. Přežíval jsem tehdy bez pracovních možnosti a živil se jako turistický průvodce. O ní toho bylo natočeno velmi málo, neměla ani žádné jiné nabídky, tak jsem ji sám přesvědčoval, že na mě nemusí brát ohled. Ale nechtěla mě podrazit.

Takže se netočilo?

Ne. A paradoxně to, že nás Československá televize chtěla rozdělit, nás ještě víc sblížilo. Já jsem definitivně zakotvil v Praze, a protože jsme náhodou oba bydleli na Starém Městě nedaleko od sebe, začali jsme se vídat častěji. Někdy na večeři v restauraci, jindy u ní nebo u mě na čaji či kafi. Carmen ráda jedla a skvěle i vařila. V restauracích by byla prvotřídní degustátor, přesně věděla, co v tom kterém pokrmu je, případně co mu chybí.

Mluvíte o Haně Hegerové jako o Carmen?

Lidé, co jí byli nejblíž, jí jinak neřekli. Bylo to její rodné jméno, i v občance měla Carmen Hegerová, rozená Farkašová. Jméno Hana si zvolila, když přijala původní příjmení maminky Čelková (před sňatkem s Daliborem Hegerem – pozn. red.), aby byla méně nápadná. Měla pro to své důvody. Prošla těžkými životními peripetiemi, nechtěla, aby se její původ připomínal.

Co z toho můžete prozradit?

Její otec udělal kariéru za fašistického Slovenského státu. Carmen, která v té době byla v dětském věku, se pak těžko vyrovnávala s jeho minulosti. Ale nechci o tom mluvit, je to na rozsáhlejší objasnění. To koneckonců detailně mapuje knížka Carmen – skutečný život Hany Hegerové, od jejího dalšího blízkého kamaráda, Tomáše Padevěta, která právě vychází. Shodou okolností jsem to byl já, kdo je před více než třiceti léty seznámil.

Čím si získal její důvěru? Bylo o ní známo, že si od lidí udržuje distanc.

Blízký kontakt skutečně navazovala těžko. Měla témata, o kterých zásadně nemluvila. Někdy to bylo až úsměvné – když se jí někdo zeptal na něco delikátního, vždy začala mluvit o něčem jiném. S Tomášem se sblížili nejvíc, když přestala koncertovat a uzavřela se. Pouštěla k sobě do soukromí tehdy jen pár lidi. Ale ve svém malém bytečku na Staroměstském náměstí, ovšem s velkou překrásnou terasou, se přece jen cítila poněkud osamělá. Těžko se pohybovala, už se vždy nezvládala sama upravovat a líčit. Stáří ji v posledních létech dost poznamenávalo. Tomáš se jí stal takovým zpovědníkem. Možná i s tím blížícím se koncem života se postupně víc otevírala. Umožnila mu, aby si jejich rozhovory zaznamenával a postupně tak skládal dohromady její životní příběh.

Byla tedy svolná s tím, aby vznikla kniha?

Nakonec mu to posvětila. Jejich setkávání ho inspirovalo k rozhovorům s jejími spolupracovníky a přáteli, pátral i v archivech. Myslím, že byla sama překvapená, co všechno objevil a obnovil v jejích vzpomínkách. Měla jen podmínku, že nic z toho nechce zveřejnit za svého života. Už o ní bylo napsáno pár knih, ale bez jejího vědomí a jejich autoři se s ní nikdy nesetkali. Často psali úplné hlouposti. I proto uznala, že je třeba zachovat pravdivé svědectví. Ale už nechtěla znát reakce.

Jistě máte na Hanu Hegerovou i osobní vzpomínky.

Miloval jsem její zpěv, znal její desky, ale do začátku osmdesátých let jsem neměl příležitost vidět její koncert. V té době byla bez práce a pomocnou ruku jí nabídl jen Jiří Suchý a otec dětského herce Tomáše Holého, který pracoval v pražském hotelu InterContinental. Tam mohla mít, vždy o půlnoci, malé vystoupení v nočním baru. Pomohl jsem jí z bytu odnést tašku s kostýmem a hlídal u dveří hotelové toalety, kde byla jediná možnost se převléct. Pak vešla do baru na taneční parket. Kolem něho, u stolků seděli takoví ti obtloustlí chlapíci z Bavorska, s vyvaleným břichem a jednou rukou někde na stehnech svých českých společnic, které do hotelu přišly za výdělkem. A tahle mezinárodní hvězda zpívala publiku, které ji z většiny ignorovalo.

Právě tehdy jste ji slyšel zpívat poprvé naživo?

Ano, stál jsem ve stínu u dveří jako opařený. S pocitem velkého ponížení za ni. Byl to pro mě zdrcující zážitek. Říkal jsem si, v jakém režimu to žiju, když si tak výjimečná osobnost musí vydělávat na živobytí jen tímto způsobem.

Ona to tak nebrala?

Nebrala. Byla zocelená tím, čím si v životě prošla. Odvedla profesionální výkon, jako by to místo  nevnímala. Ale viděla na mně, jak jsem z toho vykolejený. Řekla mi: „Důstojnost vám nikdo vzít nemůže, té se můžete zbavit jen vy sám.“

Vykali jste si?

Jistě, byla tak vychovaná. Vyrostla v měšťanské rodině. Vykala si skoro s každým, dokonce tvrdila, že i se svými milenci. Ale kromě dvou osudových mužů, manžela Dalibora Hegera a režiséra Jána Roháče, na další vážný vztah štěstí neměla.

Máte i veselejší vzpomínku?

Když jsem o Carmen v roce 1994 natáčel Gen, jel jsem s ní na vystoupení do Lichtenštejnska. Na koncert přišel sám lichtenštejnský kníže s rodinou a po něm uspořádal na její počest recepci. V té době naše republika neměla s touto zemí žádný vztah, a to ani na diplomatické úrovni. Bylo to vůči Carmen gesto velké úcty a respektu. Kníže-otec mluvil ještě česky a znal její desky.

Nakolik vás při natáčení Genu pustila do svého života?

Carmen si svoje veřejné výstupy vždycky hlídala. Přestože jsme se přátelili, když se zapnula kamera, řekla jen to, co chtěla říct veřejně. Svůj život měla vždycky pevně v rukou a k ničemu se nenechala donutit. Jak říkala sama, před publikem byla vždy důsledně za „Hanu Hegerovou“.

Kdy ji začalo zrazovat zdraví?

Kolem roku 2008 začala používat berli. Pak v roce 2015 v noci ve svém bytě nešťastně upadla a nalezli ji až ráno, naštěstí ještě při vědomí. Pravidelně navštěvovala nemocnici nebo rehabilitační sanatorium. Bylo smutné vidět, jak se její zdravotní problémy prohlubovaly.

Byl jste paní Hegerové nablízku až do jejích posledních dnů?

Naposled jsem ji viděl pár měsíců před smrtí. Loni na konci listopadu jsem odjel na tři měsíce do Španělska a odtud jsem jí volával. Komunikovali jsme, i když ji odvezli do nemocnice v Motole. Měla stále ještě vůli k životu a zájem o veřejné dění. Sledovala televizi a ptala se na moje názory k dění v politice. Ale začaly ji vyčerpávat dialýzy, bývala velmi unavená. Jednou jsem se jí ptal, na co myslí, když je celé hodiny sama s bolestí. Řekla mi, že si opakuje texty. Dokonce mi začala do telefonu odříkávat Levandulovou. Zaskočilo mě to, vždyť už nezpívala a zpívat nechtěla. Tak jsem se zeptal, k čemu je to dobré. Odpověděla, že dokud žije, chce si zachovat paměť. Při jednom z dalších telefonátů jsem ale cítil, že už to vzdává.

Podle čeho?

Několik dní poté, co se ji podařilo přemístit na lepší pokoj do Nemocnice na Homolce, mi večer sama zavolala, že je to beznaděj... Už se nechtěla léčit.

Nerozmlouval jste jí to?

Vždy jsem obdivoval její silnou vůli. A tak jsem věděl, že když si ona sama rozhodne o své smrti, je to třeba přijmout. Ještě jsem jí pak volal, ale když zvedla mobil, tak už jsem slyšel jen její dech. Byla zesláblá a nedokázala mluvit. Zvedla to asi jen proto, aby mi dala najevo, že o mně ví a ještě žije.

Stihli jste se ještě vidět?

Už ne. V nemocnici stále platila proticovidová opatření a přístup k ní byl velmi omezený. Ale s vnukem Matoušem, který ji pravidelně navštěvoval, jsem se domluvil, že mi zařídí povolení. Podařilo se domluvit termín na úterý 23. března v poledne. Ale když jsem se na Homolku vypravil, volal mi Matouš, že se podařilo vyjet druhému vnukovi Markovi ze Slovenska a tento dohodnutý termín návštěvy babičky využijí pro sebe. Marek kvůli covidovým opatřením nemohl za babičkou přijet několik měsíců, takže jsem jim tohle setkání moc přál. Ten den zemřela a oni byli u ní.

Hana Hegerová svým blízkým dala jistě i přesné instrukce, jak se s ní mají rozloučit. Rozhodně nechtěla žádné pompézní rozloučení a věnce od papalášů. V té době se ve smuteční síni olšanského

hřbitova stejně mohlo sejít jen patnáct osob, to znamená nejužší rodina. Matouš mě požádal, abych tam promluvil, ale já bych to emočně nezvládl. Řeč pak připravil Tomáš Padevět, autor dokumentárního románu o jejím skutečném životě, a tak uzavřel její příběh, který deset let psal. Jeho kniha zůstane nejen výjimečným, ale i jediným autentickým a detailním svědectvím o této mimořádné ženě. Osobně jsem mu za to velmi vděčný. Tomáš pak také přednesl smuteční řeč i v jedné vesničce u Komárna, kde oba vnuci vysypali její popel do Dunaje. Tak jak si to přála.

 


Režisér, scenárista a producent Fero Fenič (70) vyrostl na východním Slovensku. Absolvoval studium dokumentární režie na pražské FAMU (1978). Nejdříve točil dokumenty, v hraném filmu debutoval snímkem Džusový román (1984), který do roku 1989 nesměl být veřejně uváděn. Dosud natočil 36 filmových děl. V roce 1991 založil filmovou a televizní společnost Febio, která vyprodukovala přes 1 300 dokumentů. Je rovněž zakladatelem Mezinárodního filmového festivalu Praha – Febiofest, který vedl dvacet let a dosud zůstává jeho prezidentem.

 

Autor: Ivana Karásková, redaktorka MF DNES