Křest knihy Břehy nejsou na dohled (zápisky Lékařů bez hranic)

Setkání s autory Knižní klub | 15. června 2021

Srdečně Vás zveme na křest knihy Břehy nejsou na dohled od JItky Kosíkové a Marka Uhlíře, který se koná na Výstavišti v Praze dne 16. června od 17.00 v Džungli BKAO, při letní scéně Azyl 78.


Břehy nejsou na dohled

Jaké zoufalství musí pronásledovat lidi, kteří se v přecpaném podpalubí vydají na širé moře i s malými dětmi v náručí? Kniha Břehy nejsou na dohled jsou deníkové záznamy Jitky Kosíkové, dětské zdravotní sestry, z práce na misích Lékařů bez hranic.

Jejím úkolem je postarat se o lidi ztracené na útěku. Neví, jestli zítřek přinese v gumových člunech zraněné děti, poleptané, nemocné, jestli budou na palubě rodit, jestli bude resuscitovat, neví, kolik dětí povezou na italskou pevninu v kontejneru vyhrazeném pro zemřelé.

Vzpomínky na misi ve zhrouceném Středomoří uprostřed humanitární krize střídají postřehy z práce v pediatrickém týmu mobilního hospice Cesta domů a jemné pasáže deníků týkající se Jitčiných vztahů a úryvky – nikdy neodeslaných – milostných dopisů.

 

Ukázka z knihy:

 „Uprchlík viděný mýma očima a uprchlík, kterého si představují lidé u nás doma, jsou dva úplně jiní lidé.

Mým triážním stanovištěm u ocelového prostupu na palubu lodi Bourbon Argos prošlo něco mezi pěti a sedmi tisíci lidí. Nemyslím, že by se mezi nimi našel jediný, kdo by svého rozhodnutí vydat se do rukou pašeráků hořce nelitoval. Za své rozhodnutí většina z nich zaplatila vším, co měli, a přesto je zvolená cesta nedovedla za lepším životem. Bylo to několik tisíc lidi se zničenými osudy, uprchlých z otroctví, do kterého záhy po cestě za snem upadli. Přesto mýma rukama prošli ti šťastnější – ti, kterým se podařilo ze sahelského otroctví dostat pryč.

Cesta, za kterou zaplatili, netrvala slíbené dva týdny, ale u většiny z nich půl roku nebo rok. Převaděči je odvezli na místa v Libyi, o nichž zachránění mluví jako o vězení. Zpětně nejsou schopni určit ani to, jestli je ve vězení držely ozbrojené složky nějakého státu, kriminální organizace nebo některá z mnoha klanových válčících struktur. V těchto vězeních a táborech museli odevzdat veškerý zbylý majetek a věznitelé po nich požadovali další a další peníze. Místo pokračování v cestě tak muži byli donucení pracovat bez nároku na mzdu, ženy a dívky často k prostituci, a veškeré peníze končily v kapsách věznitelů. Zachránění vyprávěli, jak telefonovali příbuzným a s vidinou propuštění je prosili, aby za ně poslali věznitelům peníze. Celé rodiny se tak zadlužily několikrát: nejdříve aby složily poplatek pašerákům za cestu a pak ještě několikrát, aby je věznitelé pustili. Některým se nakonec podařilo z táborů utéct, jiní podplatili strážné. Někteří byli propuštění, až když se věznitelé ujistili, že jsou na mizině.

Sama tomu nerozumím, nevím, proč statisíce lidi do této pasti upadly nebo v ní pravě teď jsou. V jednadvacátém století mají i v zemích třetího světa informační možnosti. Říkám si, kdyby ti lidé věděli, že se jich na té cestě tolik utopí, že je tak nebezpečná, že dojedou bez ničeho, rodiny se roztrhají, že děti doplují bez rodičů, že přijdou o své životni partnery, proč by to dělali? Protože pravě taková je realita. Ale přesto se další a další svěří do rukou pašeráků. Nezdá se ani, že by pašeráci byli závislí na své reputaci, že by pro příliv jejich zákazníků hrálo jakoukoliv roli, jestli někoho do vysněné Evropy dostali. Všechny příběhy totiž končí stejně: jednoho večera na pláži v Libyi, kde ozbrojenci naposledy zbijí mladé muže a znásilní několik dívek, vyberou poslední zbytky peněz a skupinu naloží na beznadějně přeplněný člun nebo rybářskou loď, kterou odtáhnou motorovým člunem na širé moře, a tam ji opustí...

 

Jitka Kosíková (* 1976)

Dětská sestra, pediatrickou intenzivní péči studovala na univerzitě v Edinburghu a management ve zdravotnictví na Univerzitě Karlově. Pracovala v českých nemocnicích a v Saudské Arábii a v Jemenu. Na mise s Lékaři bez hranic vyjíždí od roku 2011 – nasazená byla dvakrát v Afghánistánu, dvakrát v Jižním Súdánu, Bangladéši, Jordánsku a v Iráku. Deníkové záznamy z mise na záchranné lodi Bourbon Argos ve Středozemním moři staly u vzniku této knihy. Od roku 2017  týmu domácího hospice Cesta domů v Praze, nyní rozviji služby mobilního hospice v Poličce.

Byla zvolena členkou pracovní skupiny Evropské asociace paliativní péče (EAPC) pro dětské pacienty, členkou výboru sekce dětské paliativní péče České společnosti paliativní medicíny České lékařské společnosti Jana Evangelisty Purkyně. Paliativní péči u nevyléčitelně nemocných dětí garantuje také ve dvou rozvojových projektech Ministerstva zdravotnictví ČR. Je spoluautorkou metodického doporučení Mobilní specializovaná paliativní péče v době pandemie COVID-19.

 

Marek Uhlíř (* 1979)

Vystudoval obory diplomovaný zdravotnicky záchranář na vyšší zdravotnické škole, žurnalistiku a management ve zdravotnictví na Univerzitě Karlově v Praze. Pracoval u zdravotnické záchranné služby v Praze a ve Středočeském kraji, na odboru bezpečnosti a krizového řízení na Ministerstvu zdravotnictví ČR a ve výzkumném tymu EuroHealth Consumer Index v Bruselu. V letech 2012–2018 byl ředitelem mobilního hospice Cesta domů, kde se s Jitkou Kosíkovou potkali.

V současné době pracuje na operačním středisku Zdravotnické záchranné služby hl. m. Prahy a v Centru paliativní péče vede výzkumný projekt týkající se včasné identifikace pacientů s terminální progresi nevyléčitelného onemocnění v přednemocniční péči. Je zvoleným členem výboru České společnosti paliativní medicíny ČLS JEP.

 

Uhlíř Marek, Kosíková Jitka
239 Kč