Zjistit se dá všechno, jenom je potřeba chtít, míní Ken Follett

Rozhovory Vybíráme z médií: MF DNES | 10. června 2021

Knihy spisovatele a nositele Řádu britského impéria Kena Folletta slaví celosvětový úspěch už téměř půl století. Globálně se jeho thrillerů i historických románů prodalo přes 200 milionů a se psaním 71letý autor zdaleka nekončí.

 

Zatímco Follettovi čeští čtenáři dostali teprve před pár týdny do rukou jeho loňský historický román z počátku středověku Večer a jitro, sám autor už se zabývá úplně jiným tématem.

V nové knize, která vyjde v češtině příští rok, si klade otázku, co by v současnosti mohlo rozpoutat třetí světovou válku a jak by takový konflikt vypadal. Informace prý čerpal od těch nejpovolanějších. V tomto rozhovoru o tom však ještě hovořit nemohl a hlavně nechtěl. Prozradil jen název – Nikdy.

 

Píšete téměř padesát let. Vracíte se někdy ke svým prvotinám?

Moc často ne. Občas si je prolistuju, ale nic víc. Vždyť přece vím, jak dopadnou... Proč se ptáte?

Jsou umělci, kteří se tak rádi sebetrýzní – hledají vlastní chyby.

Mezi takové nepatřím. Když o tom mluvíte, napadá mě úplný opak. Román Oko jehly jsem napsal v pouhých 27 letech, a když tou knihou dnes listuju, fascinuje mě, jak je skvělá. Nechápu, jak se mi ji tehdy povedlo napsat. Navíc ještě ve velké rychlosti. Měl jsem na to z práce vybranou jen třítýdenní dovolenou. Pro srovnání – aktuální román Večer a jitro jsem psal tři roky. Někdy si přeju, abych znovu dokázal psát tak rychle jako v roce 1977.

Večer a jitro je ale o poznání rozsáhlejší kniha. Přes 700 stránek, navíc děj zasazený do roku 997. To je oproti vesměs současnému špionážnímu románu rozdíl.

To sice ano, ale upřímně to tím není. V životě spisovatele, možná každého umělce, prostě někdy přijde moment, kdy z něj celé dílo vytryskne jakoby nic. Okamžitě, jednoduše a přirozeně. Bohužel, takových momentů není moc. Po většinu času, pokud tedy chcete napsat něco opravu dobrého, je tvorba především boj.

Proto jsou mezi částmi oblíbené ságy Pilíře země i 18leté mezery?

Spíš jsem jen čekal na vhodný příběh pro městečko Kingsbridge, ve kterém se sága odehrává.

Co bylo rozhodujícím momentem pro Večer a jitro?

Začal jsem se více zajímat o období okolo roku 1000. Obzvlášť v anglické historii je to zlomový bod. Konec 500leté stagnace v západní Evropě, začátek středověku a znovuzrození evropské civilizace. Pro spisovatele ideální prostředí. O Anglii tehdy usilovaly tři národy – Vikingové, Normané a Anglosasové, takže možných zápletek je spousta.

Takže první přišla fascinace obdobím a až pak příběh.

Jde to ruku v ruce. Hledám informace a zároveň tvořím příběh, úzce to spolu souvisí. Třeba jsem se nechal inspirovat osudem Emmy Normandské, která si přijela do Anglie vzít krále Ethelreda II., ale bohužel až po příjezdu zjistila, že má ještě jednu manželku. Kterou navíc značně upřednostňoval. Svazek s Emmou pro něj byl čistě politický.

Čerpáte hlavně z knih, nebo se vydáváte i do terénu?

Samozřejmě, že kvůli rešerši i cestuju. Je potřeba ta místa zažít a pocítit. Tentokrát mě velmi zaujalo muzeum vikingských lodí v Oslu. Mají tam hned dvě a obě jsou opravdu obří, nahání strach. Když jsem si představil, že stojím na pobřeží a najednou spatřím na horizontu třeba padesátku takovýchto plavidel rychle plujících proti mně, lekl jsem se, aniž bych tam stál.

Ještě něco vás takto zaujalo?

V Normandii jsem viděl slavnou Tapiserii z Bayeux, která vyobrazuje dobytí Anglie Vilémem Dobyvatelem. To plátno má na délku téměř sedmdesát metrů, takže si ho na místě dopodrobna nestihnete prohlédnout. Koupil jsem si ale jeho zmenšenou reprodukci a neskutečně mi posloužila jako zdroj informací o tehdejším životě. Jak lidé jedli, z čeho vařili, jaké nosili účesy a podobně. V knihách o této době příliš zaznamenáno není.

Takže jste si musel i vymýšlet?

Moc ne, ale je pravda, že třeba nešlo dohledat, jaké a jestli vůbec tehdy nosili spodní prádlo. Tak jsem si to vydedukoval. Obecně ale platí, že většinu věcí, které jsem si kdy potřeboval zjistit, jsem vždy zjistil.

To bude mít určitě spojitost s vašimi novinářskými začátky.

Jako reportér jsem se živil pět let, psal jsem denně. A kromě toho, že jsem se díky tomu naučil vyprávět srozumitelně a s lehkostí, jsem se taky přesvědčil, že na světě není moc věcí, které se opravdu nedají zjistit. Pokud chcete a jste dostatečně usilovní, na odpověď přijdete.

To je přístup, který by určitě ocenil i váš idol – spisovatel Ian Fleming. Čím vás okouzlil?

Svou první bondovku jsem četl ve dvanácti letech a úplně mi to změnilo pohled na literaturu. Přišlo mi, že držím v rukou nejlepší knihu na světě. A právě v tom byl pro mě idolem. Nikdy nebudu tak skvělý stylista jako Fleming, vždy jsem si ale přál, aby čtenáři, když vezmou do ruky mou knihu, zažívali stejné vzrušení jako tehdy já s bondovkami. Deset hodin čiré radosti.

Psal jste i o epidemii moru ve 14. století, celý život studujete historii. Kam myslíte, že společnost posune pandemie koronaviru?

Po epidemii moru se lidé hodně racionalizovali. Už tolik nespoléhali na církev, začali o nemocích i svém zdraví uvažovat jinak. Méně pověrčivě, měli zájem o nová poznání. Kdyby to samé nastalo teď a lidé pátrali po pravdivých a doložených informacích místo toho, aby důvěřovali konspiračním teoriím a lžím, byl bych velmi rád.

 

Autor: Monika Zavřelová, redaktorka MF DNES


Ken Follett
399 Kč
Ken Follett
459 Kč
Ken Follett
459 Kč
Ken Follett
399 Kč