Pořád je to ona, ovšem tentokrát na prahu dystopie.

Román Listopád nás vrací na konec roku 1989 – a ukazuje, jak to mohlo dopadnout, kdyby revoluce nebyla sametová. Troufnout si na kurz kontrafaktuální historie se vyplatí!

Román Listopád jste psala dva roky. A dva roky jste prý o námětu knihy veřejně nemluvila, protože jste si nebyla jistá, jestli ji dopíšete. Proč ta nejistota?

Ty pocity nejistoty provázejí každou moji knihu. U této to platilo dvojnásob, protože jsem se vydala na pole pro mě neorané. U předchozích románů jsem vycházela z příběhů, které se staly, mohla jsem se při nich opřít o rešerše. Tentokrát jsem si musela věci domýšlet, víc se opírat o vlastní fantazii, i když samozřejmě i tady určité rešerše existovaly – a spoustu prožitků z historie socialismu, o kterých jsem psala, si ještě pamatuju.

Také jste se mohla inspirovat režimy v jiných koutech světa. Ostatně vaše kontrafaktuální linka knihy mi připomněla třeba potlačení povstání na pekingském náměstí Nebeského klidu, shodou okolností také roku 1989...

Četla jsem dost knih o situacích v zemích s diktátorským, socialistickým nebo komunistickým režimem. Ale zároveň jsem si uvědomovala, že u nás jsou podmínky jiné. Jsme evropská země, jsme země, která má určitou demokratickou historii z první republiky, na kterou jsme mohli navázat. Nic z toho v Číně nebo v Severní Koreji nebylo. Proto jsem přesvědčená, že u nás by vývoj vypadal jinak. Snažila jsem se děj co nejvíce přizpůsobit možné realitě. Vycházela jsem z toho, že kdyby se revoluce nepovedla, dosavadní režim by nejen pokračoval, ale musel by jistě zpřísnit – protože jakmile už jsme trochu přivoněli ke svobodě a měli pocit, že jí lze dosáhnout, totalita by musela razantně zatáhnout za brzdu a restrikce by musely přijít. Lidé, kteří se aktivně účastnili procesů, by to asi ošklivě odnesli. Víme, že by se to promítlo do života dalších generací, protože už čtyřicetiletou zkušenost s komunisty máme. Zároveň jsem si uvědomila, že změna by nemohla proběhnout jen osamoceně u nás, že by musela vzejít od „východního bratra“ a zasáhnout celý východní blok.

Pamatujete si moment, kdy se ve vaší hlavě zrodil námět ke knize Listopád?

Bylo to spíš postupné nahlížení a odkrývání tématu, nejednalo se o jeden jediný moment. Žiju v téhle době, v tomto systému ráda, i když není dokonalý. Ale všimla jsem si, že se stupňují stížnosti a posiluje se nostalgie, zromantizované vzpomínání na dobu před rokem 1989. A to byly okamžiky, kdy jsem přemýšlela, jak bych asi teď žila, jak bychom žili my všichni, kdyby se události listopadu 1989 ubíraly jiným směrem? Co všechno by bylo jinak? Nebyla jsem si však jistá, že by toto bylo téma pro mě – a pořád jsem čekala, že se toho někdo chopí. Když už jsem čekala několik let, nakonec jsem se do toho dala sama.

Je vaše kniha zároveň apelem? Třeba politickým?

Nemyslím si, že by nějaká kniha dokázala pohnout s lidmi, kteří jsou přesvědčeni o správnosti svého názoru...

Ale možná může pohnout s těmi, kteří tak pevný názor nemají.

Určitě ano. Všechny knihy píšu sobecky pro sebe. Píšu si, jak chci, nenechávám si do toho moc mluvit. Myslela jsem i na to, že si ji některý čtenář přečte a řekne si, že by si nepřál, aby se ta doba vrátila. Že by nechtěl, abychom takhle dál žili. A třeba až půjdeme na podzim k volbám, pár lidí si na to vzpomene a hodí do volební urny ten správný lístek.

Proto Listopád vyšel raději už v dubnu, a ne až v listopadu?

Hlavním důvodem dubnového vydání byl původně plánovaný veletrh Svět knihy, kde jsme chtěli román pokřtít. To se třeba povede v září, i když kniha už nebude novinkou.

Je vaše kniha apelem rodinným? Knihou, která ukazuje důležitost rodinných pout?

Důležitost rodiny najdete ve všem mých knihách. Rodinné vztahy jsou pro mě na prvním místě nejen v knihách, ale i v osobním životě. Rodina je totiž to, co nám nakonec vždycky zůstane.

Důležitost čeho dalšího jste ještě chtěla románem připomenout, podtrhnout?

Poselstvím bylo, abychom si vážili toho, co máme. Nic není nikdy dokonalé, ani svět, ve kterém žijeme, obzvlášť teď v době pandemie. Ale i když koronavirus překonáme, pořád bude co zlepšovat. V režimu před rokem 1989 mě nejvíce svazovala absence osobní svobody, svobody rozhodování. A tu teď – ať je to jakkoli – máme. Sice se musíme podřídit kvůli zdraví nějakým pravidlům, ale víme, že to jednou skončí. Že se život snad vrátí do normálních kolejí. A že my možná budeme lepší, že si toho budeme víc vážit. Lidé v socialismu tuhle naději neměli. Nemohli tušit, že se to rokem 1989 zlomí. Mohli doufat ve změnu. Ale já sama nevěřila, že se jí dožiju. Říkala jsem si, že se bude třeba týkat aspoň mých dětí...

Do jaké míry je v knize důležitá víra? Že se hlavní postavy jmenují Marie, Josef a Magdalena, asi nebude náhoda.

Náhoda to není. Ale směřuje to k důležitosti rodiny, rodinných pout. Víra je tu přítomná do takové míry, jak si ji tam každý čtenář vloží.

Mám správnou informaci, že kniha vychází ve statisícovém nákladu?

I já se tohle dočetla až v novinách, nakladatele jsem se na toto vůbec neptala. Přijde mi to jako odvážný krok. Uvidíme.

O knize se mluví jako o literární události roku.

Všimla jsem si, ale já o ní tak nemluvím. Pro mě je příjemné, když lidé na knihu čekají. Na druhé straně je to zároveň dvojsečná zbraň, protože to vyvolává obrovské očekávání, do něhož si každý promítne svoji představu o tom, jaká by kniha měla být. A tato očekávání já nemusím naplnit. Daleko snazší je přijít s knihou, kterou nikdo nečeká – a příjemně překvapit. Když nemáte žádná očekávání, nemůžete být zklamáni.

I když je Listopád pro vás nezvyklou dystopií, pořád jste to vy, pořád je to kniha Aleny Mornštajnové. Jak moc vás bavilo psát kontrafaktuální historii? Byla to výzva?

Píšu, jak umím. Ovšem příběh vychází z jiných kořenů. Přiznávám, že jsem se ve svých fantaziích musela trošku krotit, protože jsem měla velké pokušení vytvořit něco až úžasně dystopického, temného. Jenže já chtěla, aby příběh byl navzdory jiným faktům pravděpodobný, aby co nejvíce odpovídal některému z možných scénářů, jakým směrem by se to po nepovedené sametové revoluci mohlo u nás ubírat.

Je tedy vaše kniha dystopická, jako je třeba Příběh služebnice Margaret Atwoodové?

Dystopii jsem napsat nechtěla a pro mě to dystopie ani není, ale pravděpodobně mnozí Listopád do téhle krabičky zařadí. Kdybych chtěla napsat dystopii, byla bych obraznější, víc bych popustila uzdu fantazii.

Vracejí se k vám v myšlenkách vaše literární postavy?

Když jdu ve Valašském Meziříčí přes náměstí, nevzpomenu si na svoji Hanu a svoji Miru, ale pokaždé si vzpomenu na Miru a Hanu Hellerovy. Obzvlášť když je hezké počasí a starší lidé posedávají venku na lavičkách. Tehdy si uvědomím, že skutečné Mira a Hana by teď byly ve věku přes osmdesát, kolem nich by se batolila jejich pravnoučata – a protože dnešní osmdesátileté jsou mnohdy velmi čupr babky –, třeba by taky seděly na lavičce a povídaly si. Nebo by se procházely kolem řeky. Válečné události je o toto připravily. Život jim vzaly, nedovolily jim ho prožít. Na ně vzpomínám velice často.

Co chystáte dál?

Námětů mám víc, ale ještě jsem si dostatečně neodpočinula, protože jsem nedávno dopsala dětskou knihu pro mou druhou vnučku, hlavní postava se po ní jmenuje Ája. Ráda bych, aby ji ilustrovala Galina Miklínová. A protože má spoustu práce – a já nijak nespěchám –, kniha vyjde až příští rok na jaře.

A jakou knihu si v dohledné době chcete přečíst?

Nachystané mám Děti Volhy spisovatelky s tatarskými kořeny Guzel Jachiny a Mimochodem Woodyho Allena.

Autorka: Pavlína Saudková
Foto: Michaela Džurná pro ONA Dnes/MF Dnes /Profimedia.cz

Alena Mornštajnová: Listopád

Dramatický příběh obyčejné rodiny, kterou velké dějiny jedné listopadové noci rozdělí a postaví proti sobě. Marie je kvůli účasti na demonstracích zatčena a odsouzena ke dvaceti letům vězení. Ví, že už nejspíš nikdy neuvidí vyrůstat své děti, a při životě ji udržují jen dopisy. A taky naděje, že se nakonec přece jen shledají. Magdalena je odebrána rodičům a umístěna do „ozdravovny“, v níž se vychovávají nové komunistické kádry. Jejich osudy se jednoho dne protnou, ale zcela jinak, než si obě představovaly a přály.

ALENA MORNŠTAJNOVÁ

Spisovatelka, překladatelka a členka PEN klubu. Celý život žije ve Valašském Meziříčí. Od dětství miluje knihy. Její teta, která byla učitelkou, jí poskytovala ke čtení klasickou literaturu. Spisovatelka je spíše samotářské povahy a právě čtení knih jí dává možnost zažívat dobrodružství prostřednictvím ztotožnění se s hrdiny knihy.