Michal Viewegh: Stále je jedním z nejčtenějších českých autorů současnosti. Vychází mu nový deník zachycující covidový rok 2020, dopsal Dulu, závěrečnou část své biotrilogie, a na prahu šedesátky bilancuje..

Nedávno vyšel váš Zrušený rok – Deník 2020. Pokud budeme brát rok 2020, a bohužel možná i 2021 ne za zrušený, ale za prožitý, jaké jsou vaše poslední měsíce?

Převážně pracovní a v tomto ohledu se jen málo lišily od jiných let. Spisovatelství je povolání, kdy obvykle sedíte a píšete doma. Dělal jsem korektury Deníku 2020, dokončoval jsem Dulu, napsal pár povídek a dopisoval paměti...

Dula, pokud se nepletu, má být volné pokračování Biomanželky a Biomanžela…

Dokonce už jsem dopsal první verzi – a jsem opravdu rád, že můžu říct, že jsem se u toho bavil. To je vždycky dobré znamení.

Jaké budou vaše paměti? Jaké je vaše bilancování? Nebo spíš jaké bude?

Plánuji je vydat příští rok. Nadělím si je symbolicky ke svým šedesátinám. Pracovní název zatím mají: Šedesát (skoro) báječných let. Psal jsem je s chutí, ale zároveň jsem i sentimentálně, posmutněle vzpomínal… Vzpomínky na dětství mi pomáhala oživit maminka. Otevřel jsem vždycky láhev prosecca, ona vyprávěla, já se ptal a nahrával její odpovědi na mobil. Jedna z mých otázek třeba byla: „Takže, maminko, kdy, kde a jak přesně jsem byl počat?“ Na její odpověď si ale ještě budete muset počkat.

Vyhlížíte už další báječný rok?

Nikoli. Roky 2005 a 2010 pro mě opravdu byly víceméně báječné, a proto jsem je tak mohl nazvat. Můj rok 2020 bohužel úplně báječným nazvat nelze. A ty mé příští? I kdyby byly v budoucnu zlikvidovány všechny viry světa, stárnutí, problémy spojené s nemocemi, rozvody a nejrůznější další lidské trable tu stále budou, ty jaksi nevymýtíme.

Jaký je poslední motiv, který jste přidal do svých desek námětů na knihy a povídky?

Můj zatím poslední nápad vyšel z úvahy o tom, že když mi příští rok bude šedesát, je možná čas na napsání pamětí. A o tom už jsme se před chvíli bavili.

Když se vrátím ke Zrušenému roku – jak inspirativní je pro spisovatele koronavirová pandemie?

Nevím, jak kolegy, ale mě pandemie zatím k ničemu přímo neinspirovala – snad jen k názvu Deníku 2020 – Zrušený rok… Volné pokračování románů Biomanžel a Biomanželka, které jsem letos dopsal a které vyjde na podzim, bych býval napsal, i kdyby žádná pandemie nebyla, protože jsem už dávno zamýšlel uzavřít tuhle románovou trilogii.

Říkáte, že psaní je vždycky terapie. Pomohlo i tentokrát?

Ano. Psaní můžeme nazvat terapií. Je to pro mě činnost, která mi velmi často dokáže dodat tolik potřebný pocit životního naplnění. Když totiž od rána do začátku odpoledne napíšu čtyři dobré stránky, pak můj den měl hlubší smysl – a večer si v televizi můžu bez výčitek pustit nějakou relaxační blbost, nebo se přiopít s kamarády.

Jsou naše všední dny v tomto období vlastně spíš nevšední?

Ano, nicméně je to – alespoň pro mě – výjimečnost se záporným znaménkem: jsou to z velké části dny výjimečně prázdné, výjimečně osamělé… Nevšední jsou pro mě pouze tou vleklou nudou…

Můžeme díky zpomalení víc vnímat, vidět, prožívat? Umíme to?

Já už pár let před pandemií žil celkem pomalu – prasklá aorta mě zpomalila v prosinci 2012. Ale ano, nejsem zdravotní sestra na ARO, takže se teď těžko můžu vymlouvat, že nemám čas na usebrání se. Mám času víc než kdykoli předtím.

Existuje naprostá spisovatelská svoboda?

Naprostá svoboda pro většinu spisovatelů neexistuje – píšeme, protože musíme z něčeho žít. A navíc musíme stále brát v potaz, že to, co napíšeme, musí být srozumitelné i pro ostatní a že to v neposlední řadě budou číst také naše partnerky, matky, švagrové… Ani prezidenta nemůžu písemně urazit tak svobodně, jak bych třeba chtěl.

Kdy se dá o psaní mluvit jako o posedlosti nebo o vášni?

Když emoce spisovatele vítězí nad rozumem. Když píše dvanáct hodin denně místo rozumných sedmi.

V rozhovorech se zdá, že váš život se dělí na období před prasklou aortou a po aortě. Jak to máte s životními milníky? Co považujete za další okamžiky životních zlomů – byť jistě jiné nebyly o hranici mezi životem a smrtí…

Prasklá aorta byla skutečně můj životní milník. Ale i jiné chvíle ve svém životě považuji za víceméně osudové: třeba rozhodnutí zanechat studia na Vysoké škole ekonomické, rozhodnutí zkusit napsat knížku, hned dvě rozhodnutí se oženit, rozhodnutí postavit si dům v Sázavě…

Vnímáte teď takové to „díky za každé nové ráno“?

Moc často ne, ale samozřejmě vnímám, že bych měl být vděčnější. Devět lidí z deseti prasklou aortu nepřežije. No co, pořád lepší vděk, k němuž se donutím, než vůbec žádný.

Ohlížíte se za některou z vašich více než tří desítek knih? A – i když kdyby neexistuje – pokud byste měl tu možnost něco napsat jinak, změnil byste něco?

Na prahu šedesátky si člověk logicky myslí o životě jiné věci než na prahu třicítky… Samozřejmě bych leccos jinak napsal. Třeba o sexu bych nepsal tolik, a hlavně méně vychloubačně – což jaksi plyne z toho, že stále píšu dost autobiograficky.

Co je vlastně posláním spisovatele?

Vyprávět příběhy, které jsou něčím zajímavé. Klást společnosti znepokojivé otázky. Třeba jestli je skutečně nutné přejmenovat v zájmu rasové korektnosti cikánskou omáčku na maďarskou paprikovou? Přemýšlet o lidském životě, o lidském údělu a době, v níž žijeme.

Co byste teď necelý rok před šedesátkou poradil svému osmnáctiletému já?

Tak hele, ty naivní troubo, pokusit se stát spisovatelem není možná úplně špatný nápad, jen nezapomeň, že za něj zaplatíš osamělostí a zúženým pohledem na svět. I sex bez velké lásky je sice opravdová slast, ne že ne, ale zároveň je to, ty pitomče, jasná past! Zamilovat se je krásné, ale nezapomeň, že za velkou lásku skoro vždycky zaplatíš velkou bolestí. Bez lásky ovšem nebudeš mít děti a děti jsou vůbec nejvíc, takže to holt musíš risknout. Ten nápad postavit si dům na Sázavě ti rozhodně schvaluju. Jo a měl bys míň chlastat!

Autorka: Pavlína Saudková

Michal Viewegh: Zrušený rok – Deník 2020

Nejosobnější a nejotevřenější žánr: deník. Rok 2020 byl pro velkou část nás všech zřejmě tím nejpodivnějším – a bohužel mnohdy i tím nejbolestivějším obdobím, jaké jsme kdy zažili. Rokem, na který bychom možná všichni rádi zapomněli. Michal Viewegh popsal tři sta šedesát pět dní svého života a života české společnosti v době koronavirové pandemie.