Na to, že je Shari Lapena zřejmě nejúspěšnější autorka thrillerů na světě, bylo překvapivě snadné domluvit si s ní rozhovor! "Vy jste z Prahy? Lonil jsem tam měla jet, ale kvůli koroně to nevyšlo. Snad za rok!" říká.

Musím říct, že čtení knihy Její konec mě fakt odradilo od toho mít děti. Spánková deprivace, kterou hrdinové Stephanie a Patrick zažívají, je vylíčená tak dobře, že pro mě bylo skoro až těžké to číst!

No, tohle jsem vlastně psala na základě vlastní zkušenosti. Když jsem se poprvé stala matkou, moje dítě dlouhé hodiny brečelo a brečelo, a tak moc dobře vím, jaké to je probdít celou noc. Jste zmatení, unavení, nervózní... Chtěla jsem, aby v okamžiku, kdy je Patrick obviněný z vraždy, byla Stephanie právě v tomhle stavu.

Jak se vám Její konec psal? Bylo to lehčí, nebo naopak těžší, než předchozí knihy?

S oblibou říkám, že psaní každé knihy je náročné jiným způsobem. Napsat knihu je vždycky těžké, ale obvykle za to můžou jiné okolnosti.

Dobře, tak v čem tahle kniha byla těžší?

Hodně mi daly zabrat rešerše, protože v tomhle příběhu hraje velkou roli fungování policie a soudního systému, a chtěla jsem, aby všechno probíhalo podle skutečnosti. Tak, jak by se to doopravdy stalo.

A v čem bylo psát Její konec lehčí?

Vystupuje tady míň postav než v mých předchozích knihách, tím jsem si práci dost usnadnila.

Když jsme u postav, musím zmínit postavu Ericy, která na začátku Patricka obviní z vraždy. Dovedu si představit, že mohlo být docela zábavné tuhle nevypočítatelnou a zákeřnou postavu psát…

No jo, psaní Ericy jsem si fakt užívala! Mohla jsem se utrhnout z řetězu. Ale popravdě nejvíc mě baví psát mužské postavy, takže Patricka jsem psala taky ráda. Hlavně že celou dobu nevíte, jestli mu máte věřit. Na psaní mám hrozně ráda, že se můžu dostat do hlavy úplně rozdílným lidem a přemýšlet jako oni. A pokud mě nějaká postava nebaví, většinou se jí dost rychle zbavím (smích).

Vymýšlíte zvraty za pochodu, nebo je máte připravené od samého začátku?

Když píšu první verzi rukopisu, nechávám zápletku, aby se odvíjela přirozeně. Většinou ani neplánuju žádné zvraty a stejně tam pokaždé vykrystalizují. Ale když potom přepisuju a dělám úpravy, často se tam objeví příležitost vložit další překvapení. Toho vždycky ráda využiju.

Dáváte si nějaký deadline? Třeba „chci mít novou knihu každé dva roky”?

Od té doby, co jsem začala psát, jsem jela tempem jedna kniha ročně, což už dělá šest knih. Její konec je moje pátá kniha a šestou jsem akorát dokončila. Jmenuje se „Not A Happy Family” a myslím, že si teď dám trochu delší pauzu. Psát novou knihu rok co rok je docela únavné a každý autor občas potřebuje dobít baterie…

Vaše první kniha Manželé odvedle spustila lavinu dalších „thrillerů ze sousedství”. Čím si myslíte, že to čtenáře tak láká?

To kdybychom věděli! (smích) Myslím, že to má co dočinění s tím, že se odehrávají v rodinách, které se podobají těm našim, to prostředí je nám povědomé a čtenář se tak s postavami může líp ztotožnit.

Nemyslíte, že některé zápletky a motivy už se začínají opakovat? Mám dojem, že si některé knihy začínají být podobné jako vejce vejci…

Ano, vím přesně, co tím myslíte. Přijde mi, že se žánr „zločinu ze sousedství” tak trochu stal obětí vlastního úspěchu. Těch knih vychází opravdu spousta. Myslím, že poptávka po napínavých, vzrušujících příbězích tady bude vždycky, ale možná časem všichni ti vraždící sousedé, nevěrné manželky a podezřelí manželé trochu ztratí kouzlo a objeví se zase něco nového. Jenže to už se říká léta a čtenáři pořád nemají dost! (smích)

Teďka bych se rád zeptal na aktuální téma – jak koronavirus ovlivnil vaši práci?

Mám dojem, že to převrátilo životy nás všech! Pamatuju si, že na úplném začátku jsem měla hrozné problémy jenom otevřít knihu a začíst se. Postupně jsem si zvykla, ale rozhodně pro mě bylo těžší se soustředit na psaní.

Nedostala jste třeba díky tomu aspoň nějaký nápad?

Ani jeden! Už hrozně chci, aby to bylo za námi.

Myslíte, že se teď v románech začnou objevovat roušky a dezinfekce, nebo to spisovatelé budou ignorovat? Přijde mi, že lidé už jsou dost otrávení ze zpráv, natož o tom ještě číst…

Přesně tak. Všichni spisovatelé, se kterými jsem se o tom bavila, mi řekli, že to do svých knih dávat nebudou. Moje šestá kniha se odehrává ještě před pandemií, takže to mám vyřešené, ale bude dilema, jak to dělat dál. Chceme, aby naše knihy byly současné, aby čtenář měl dojem, že se to skutečně děje. Takže možná pandemii nebudeme úplně ignorovat, ale jenom tam třeba padne zmínka.

A úplně poslední otázka. Víte, že vaše příjmení Lapena má v češtině stylový význam? Perfektní pro autorku thrillerů, které čtenáře lapí a nepustí…

To jsem nevěděla, ale je to hrozně zajímavé! Lapena je španělské příjmení, dostala jsem ho díky manželovi, který pochází ze Zaragozy. Ve španělštině to prý znamená něco jako „zpívá a směje se na vrcholku hory”, ale kdo ví, jestli to je pravda (smích). Každopádně pořád mě moc mrzí, že nevyšla ta loňská návštěva Prahy, doufám, že vás budu brzy moct navštívit.