Znáte kriminální sérii odehrávající se v Bretani a svérázného komisaře Dupina, milovníka tučňáků a kofeinu, rodilého Pařížana, který byl za trest přeložen do Bretaně, až „na konec světa“?

O jejím autorovi, Jean-Lucu BANNALECOVI se říká, že je do Bretaně přímo zamilovaný. Narodil se v roce 1967 v Brestu. Jeho otec pochází z Bretaně, matka z Porýní v Německu. Sám pracuje v Německu i ve Francii a s rodinou žije střídavě v obou zemích.

Prostřednictvím svých detektivních románů čtenáři přibližuje kolorit Bretaně, krásnou ale zároveň nebezpečnou přírodu, seznamuje nás se zkazkami a legendami kraje, zvyklostmi starousedlíků, kulinářskými specialitami (jimž pochopitelně vévodí ryby). Názorně ilustruje jednotlivé postavy, od ekologicky cítících obyvatel souostroví až po prospěchářské a zkorumpované politiky.

Jeho romány jsou díky tomu nesmírně zajímavé, a to nejen pro milovníky Francie či přímo Bretaně. Čtenář kriminálních románů, který si koupil první knihu o komisaři Dupinovi, si bez váhání koupí i ty další.

Zatím všechny díly kriminální série s komisařem Dupinem byly přeloženy do 15 jazyků a zfilmovány.

Vzhledem k úspěšnosti celé série jsme se rozhodli opět vydat již vyprodané díly, letos v červenci vyjde znovu titul Bretaňské poměry a v říjnu Bretaňský příboj. Na leden 2022 připravujeme nový díl Bretaňské speciality (9. případ) a v Německu brzy vyjde román Bretaňská idyla (10. případ).

Přečtěte si exkluzivní rozhovor, publikovaný na buechermenschen.de.

Bretonec tělem i duší: Tak si představují čtenáři Jean-Luca Bannaleca, který rozumí této zemi, lidem i životnímu stylu jako nikdo jiný. A který tak kouzelně píše o nejkrásnějších místech severní Francie a každým novým detektivním románem láká nové turisty na tento „konec světa“. Zatímco řeší komisař Dupin svůj nejnovější případ a vychutnává v St. Malo bretaňské speciality, odhaluje nám autor svoje vlastní tajemství: Bannalec je pseudonym, ve skutečnosti se autor jmenuje Dr. Jörg Bong.

Kdy jste pro sebe objevil Bretaň? Byla to láska na první pohled? Nebo na druhý?
Byla to rána z čistého nebe, coup de foudre, jak říkají Francouzi – láska na první pohled. Stalo se to během cesty před skoro třiceti lety. Do této magické země jsem se zamiloval. Francii jsem miloval celý život, vždycky jsem k ní cítil hlubokou náklonost.

A od kdy tu máte svou druhou vlast?
Druhou vlastí se mi stala nejpozději díky našemu domu, tj. před 12 lety. Jsem přesvědčen, že každý člověk najde „své místo“. Pro mne je Bretaň jedním z „mých míst“. To jsou místa, se kterými se člověk ztotožňuje i vnitřně, místa, na kterých je sám sebou a prostě „je“ zcela tady a teď.

Pro Gustava Flauberta byla cesta do Bretaně v létě 1847 jako „osvobození“. Jak působí Bretaň na Vás?
Rozlehlá příroda, divoký, nekonečný Atlantik, který člověka skoro všude obklopuje, nekonečná obloha, zvláštní světlo, okouzlující barvy – jakoby Vás Bretaň přiváděla do krásného šílenství a kupodivu zároveň nechávala úplně klidným. A ano, formulováno trochu pateticky, přináší pocit svobody, o kterém píše Flaubert ve své knize.

Stejně slavný jako Flaubertova tragická hrdinka Madam Bovaryová je citát autora: „Madame Bovary, c’est moi“ neboli „Madam Bovaryová – to jsem já“. Jak je to s Vámi a Vaším hrdinou komisařem Dupinem? Nakolik je pan Bannalec obsažen v Dupinovi?
Záměrně Bannalec v Dupinovi není, ale náhodně asi ano. Spíš nepřímo, mimo jiné třeba jako splnění mých přání: Například mám rád kávu, dokonce velmi, ale když vypiju ráno více než jednu kávu s mlékem, jsem hrozně nervózní. V Dupinovi se ztělesňuje můj sen: kávu může pít celý den!
Co ale v každém případě odpovídá: Bez první ranní kávy můj mozek nefunguje, potřebuji své přátele, musím být stále v pohybu, nesnáším nicnedělání, rád se procházím, rád jím a piju, zbožňuji červené víno a hranolky. A mnohem víc…

Váš život se díky Dupinovi nepochybně značně změnil, jak?
K nadšenému čtení a studování knih, vášnivému povídání o knihách, ke korekturám a publikování knih – což je 22 let moje povolání – přibylo psaní knih – středem mého života jsou a zůstanou knihy.

Určitě si ještě dobře vzpomínáte na literární zrození Georga Dupina. Jak to přesně bylo?
Docela neoriginálně. Vždycky jsem pociťoval slabost pro klasickou detektivku, pro vyšetřovatele jako Poirot, Holmes, Maigret, abych jmenoval alespoň tři nejznámější. Špatně spím a v mládí jsem po nocích četl jejich případy stále dokola. Jednoho dne, před 15 lety, jsem seděl v restauraci hotelu, ve kterém kdysi bydlel Gauguin, když tvořil v Pont Aven své revoluční obrazy. Obklopený tuctem kopií jeho obrazů mne napadlo: „Co když je jeden z nich pravý?“ Tak jsem začal pracovat na prvním případu… Následně přibyl „Admiral“ v Concarneau, restaurant, ve kterém se odehrává Simenonův „Žlutý pes“, jeden z mých nejoblíbenějších s Maigretem.

Jaký význam má pro Vás Georges Simenon a jeho Maigret?
Simenon: jeden z největších autorů 20. století! Pravý existencialista. Maigret: Jeden z největších detektivů – a ještě mnohem více než to, vyšetřovatel jazyka a světa…

Pro komisaře Dupina jsou důležité rituály, jak v každodenním životě, tak při vyšetřování případů. Jak je to u Vás?Rituály jsou alfa a omega, stabilita, struktura a především: štěstí! A k tomu, vlastně paradoxně, i kousek svobody. Rituály jsou pro mne důležité a stejně tak i pro Dupina. Moje rituály z Bretaně: ranní čtení novin v „grand crème“ a k tomu bretoňský koláč a káva. Dlouhé procházky na pobřeží, plavání. Potom kolem šesté, sedmé „Aperó“ doprovázený malými dobrotami – a tak ubíhá celý den…

Dupin byl určitým způsobem ke svému štěstí donucen – kvůli jeho přeložení do Bretaně, přesněji řečeno do „finistére“, což je označení, které mluví za všechno. Co přesně to znamená?
Finis terrae, byl pro Římany „konec světa“ přesněji pro Césara na jeho slavném tažení proti Galům – jen jedna bretoňská vesnice se úspěšně ubránila. Tady začínal oceán, tady tenkrát končil svět. Pro Galy, Kelty, Bretaňce je Bretaň spíše začátek, hlava světa. A samozřejmě mají pravdu.

Jak zní Vaše osobní motto?
Snad jedno - velmi – bretaňské motto: „N’eus nemet un dra a bouez: Chom bev a-hed e vuhez.“ „Ze všeho nejdůležitější je: zůstat živý, dokud člověk žije“.

Zdroj: https://buechermenschen.de/interview/exklusiv-interviews/exklusiv-interview-mit-jean-luc-bannalec/