Teď to ještě nejde, ale jakmile povolí pravidla pohybu, netřeba hned spěchat do exotické ciziny. Doma v Česku je stále co objevovat, tvrdí cestovatel Jan Hocek, autor projektu VIA CZECHIA.

Desítky let se touláte Českem. Co vás tady nejvíc překvapuje?

V jak různorodé, pestré a zajímavé zemi žijeme, a to po všech stránkách. Česko někdy vnímáme jako monolit, kde je to všude stejné nebo podobné. Kultura, architektura, jazyk, nátura… Jenže ono je to všude jiné!

V čem konkrétně jiné?

Projevuje se to na zdánlivých detailech, jako je třeba pivo. Jdete krajinou a značky čepované v hospodách se mění. Naše vlast je velmi pestrá, i pokud jde třeba o církevní památky v krajině. Na Moravě je spousta božích muk a kapliček, které jsem potkával v Javorníkách, Beskydech nebo Bílých Karpatech. V západních Čechách naopak převažují smírčí kříže. I díky tomu si člověk uvědomí pestrost naší vlasti.

Pustil jste se do projektu Via Czechia, který to chce Čechům ukázat. Jak vás to napadlo?

Mnoho let chodím dálkové trasy, na podzim 2019 jsem v Bhútánu prošel skoro třicetidenní Snowman trek, který vede himálajskou zemí napříč. Uvědomil jsem si, že Bhútánci mají něco, co v Česku chybí. Spousta lidí jezdí na druhý konec světa za exotickými zážitky. Zapomínáme na to, co máme doma. Zdá se nám to obyčejné. Žijeme tu, takže to nevnímáme. Projekt Via Czechia má zaostřit zrak na to, co máme doma.

Projít se pohraničím přece spousta lidí dokáže sama.

Samozřejmě, přede mnou to jistě udělaly už tisíce lidí. Chtěl jsem tomu ale dát ucelenou myšlenku, aby mělo putování smysl a řád. Dokázat, že Česko se dá obejít po zajímavých místech a užít si to. Trasy jsem rozdělil na logické úseky, změřil kilometráž, převýšení a časovou náročnost, vytvořil GPX soubory pro mobilní navigace. Pokusil jsem se shrnout své celoživotní znalosti a koníčky. Jako vystudovaný tělocvikář se věnuju pěší turistice, cyklistice, jízdě na běžkách a řadě dalších sportů. Na mapě jsem proto postupně vyznačil tři paralelní trasy – pro pěší, cyklisty a běžkaře – po českých i moravských krajích a teoreticky i prakticky je popsal. Někde jsou to tři paralelní linie, jinde vede každá zvlášť. Nechtěl jsem třeba, aby cyklisté jezdili horami po úzkých pěšinkách, kde by se střetávali s chodci.

Po Česku chodíte desítky let. Jak se mění?

Hodně, ale ne vždy k lepšímu. Hned poté, co koncem roku 1989 padla železná opona, jsme s kamarádem vyrazili na Šumavu. Po hraničních patnících jsme ji asi za čtyři dny přešli celou od Lipna po Hojsovu Stráž. Nikde nikdo, všude husté lesy. Když na Šumavu vyrazím dnes, je mi smutno z kůrovcové kalamity. Jsou ale i místa, kde je to naopak. Třeba Krušné hory se vzpamatovaly z ekologické katastrofy a vypadají báječně. Spousta oblastí v Česku je poměrně pustá a přitom krásná a zajímavá. Jen je třeba hledat.

V posledních letech se stala velká móda z pěšího putování do španělského Santiaga de Compostela. Chodit pěšky dálkové trasy po Česku napadne málokoho. Proč?

Někdo napíše knihu, strhne tím další… Lidi tam táhne i pověst poutního místa. Nezatracuju to – sám cestuju a potřebu exotiky chápu. Málo se přitom ví, že některé dálkové trasy do Santiaga začínají i u nás v Česku. Mnoho lidí se po nich nevydá, protože je to hrozná dálka. Ale i na trase Via Czechia jsou desítky poutních míst. Třeba Hejnice: většina lidí netuší, že pod odvrácenou stranou Jizerských hor stojí úžasný poutní klášter. Osobně nejsem aktivně věřící, ale česká poutní místa osloví i ateisty.

Dlouhá pěší chůze blahodárně působí na psychiku. Člověk si srovná myšlenky, odžije nezpracované stresy, dostane spousty nápadů. Zažíváte to taky?

Občas někdo popisuje, že se z dlouhé cesty vrátil jako někdo jiný. Takovou vnitřní proměnu potvrdit nemůžu, osobně se mi to nestalo. K čemu ale osvícení? Úplně stačí, že chůze přináší dokonalou relaxaci. Na treku si hluboce odpočinu, nabije mne energií. Samozřejmě mám i čas na přemýšlení a zapisování nápadů do deníčku.

Prozradil jste nejhezčí místa v Česku a propagujete je. Nebojíte se, že se tam nahrnou lidi, a tím pádem se to tam zkazí?

Profláklá místa byla profláklá už dřív. Díky Via Czechia se jim možná spíš ulehčí, protože se lidi rozprostřou do většího prostoru. Než by vyrazili do Jizerek nebo do Adršpachu, vydají se třeba do Českého lesa. Kromě atraktivity místa navíc návštěvnost souvisí i s pohodlností návštěvy. Kde nejsou hospody, tam se davy tlačit nebudou. Nemyslím, že by Via Czechia něco pokazila. Osobně jsem dodnes paradoxně vděčný Gustávu Husákovi. Za jeho vlády se skoro nikam nesmělo, přinutil mě provandrovat Česko. Po listopadu 1989 jsem začal jezdit do světa se znalostí domova. Dnešní cestovatelé často netuší, že úžasné věci mají i u nosu. Přesně tohle jsem si uvědomil i já. Cestování bez znalosti domova je podobné, jako kdyby se chtěl někdo naučit hrát na hudební nástroj, ale neuměl stupnice. Projet a projít svou vlast je základ, každý by měl nejdřív poznat svoje okolí. Ale to už je filozofická úvaha, nutit to nikomu nechci.

Prošel jste většinu slavných trekových tras světa, takže máte srovnání. Čím se domácí putování zásadně liší od toho v zahraničí?

Světové treky vedou většinou panenskou přírodou – divočinou a horami bez civilizace. V Česku je to jinak. Vymykáme se ideálním poměrem dvou složek: přírody a civilizace. Obojí je u nás namícháno ve velmi estetickém poměru. Kultura prostupuje krajinou a dotváří ji. Při putování člověk prochází vesničky, míjí kostelíky, rybníky…

V Česku navíc můžu jít, kudy chci.

Přesně tak! V zahraničních vysokých horách se musíte držet pěšiny na hřebeni, jinak byste se někam zřítil. V některých západních zemích je zase spousta soukromých pozemků, kam se nesmí. Ploty, výstražné cedule… V Česku nehrozí, že by po vás někdo střílel, protože jste mu vlezl na louku nebo do lesa. Krajina je volně přístupná, nikdo vás nevyhání. Sem tam je sice nějaká pastvina nebo zahrada,ale ty se dají obejít. Prostě nádhera!

Kdybych chtěl Česko obejít po stopách Via Czechia, jak dlouho by mi to trvalo?

Všechny trasy (tedy pěší, cyklistické a lyžařské) měří dohromady 5 280 kilometrů. Pěší trasy Severní stezky a Jižní stezky měří 1058, respektive 1052 kilometrů a jsou rozdělené na 47, respektive 44 denních etap. Na pěší putování to vypadá jako obrovská vzdálenost, cíl se zdá strašně daleko.

Ale tak je to při pěším putování vždycky. Hezky to utíká a nakonec zjistíme, že to tak daleko vlastně nebylo. Každý si ale může vybrat kratší úsek, protože na celou Via Czechia v kuse má čas málokdo. Navíc nejde o obejití Česka po hranicích, ale nejhezčími trasami, což je trochu rozdíl. Tím odpovídá mi i na možnou výtku obyvatel Slezska, že u nich trasa vede vnitrozemím. Vynechává třeba i Frýdlantský a Šluknovský výběžek. Když to ale stojí za to, dělá trasa naopak odbočky a klikatiny, aby poutník neminul nic důležitého.

Některé úseky jsou ale nutně rovinaté, a tedy nudnější.

Ano, třeba na jižní Moravu bych osobně pěšky asi nevyrazil. Většinu tamních úseků jsem projel na kole, protože na chůzi mám raději kopce. Někoho ale roviny baví i pěšky. A kdo chce víc hor, jednoduše se vydá severní trasou.

Které úseky považujete za chodecky nejhezčí? Překvapilo vás to někde?

Vyloženě objevitelské to pro mne nebylo, většinu oblastí jsem znal už před přípravou trasy. Překvapil mě Nízký Jeseník. Údolí Budišovky a oblasti kolem Rešovských vodopádů nebo hradu Sovinec jsou prostě nádherné!

Kudy vyrazit, pokud si chci co nejvíc odpočinout od lidí? Kde je to v Česku nejopuštěnější?

Doporučil bych pohoří Smrčiny v Ašském výběžku a Český les. Tyhle oblasti jsou místy úplné Zapadákovy. Ráj pro každého, kdo chce být sám!

Kde cestou přenocovat?

Nic proti bivakování a stanování, ale ne každý je zkušený vandrák nocující pod širákem. Komfortnější spaní si užijí i starší lidé. Trasy jsem proto vymyslel tak, aby každých 20 až 25 kilometrů byl penzion, hotel nebo chata. V místech, která doporučuju, jsem většinou i sám přespal. Nejde jen o to ujít nějakou vzdálenost, ale i něco zažít. To považuju za důležité. Řadu let dělám organizátora zájezdů, tak vím, že lidi na cestách potřebují pohodu. Díky možnosti spaní pod střechou se navíc trasa Via Czechia dá jít hezky nalehko.

Když trasy Via Czechia projdu, začnu se na Česko dívat jinak?

Podle mne takové putování v lidech může probudit vlastenectví. Doba není jednoduchá, často nadáváme… Je dobré uvědomit si, že na svou zemi můžeme být hrdí.

Kvůli koronaviru se nedá cestovat, a všichni proto míří do české přírody. Pomohla ta situace vašemu projektu?

Rozhodně se bráním spiklenecké teorii, že jsem vymyslel virus, abych nutil lidi chodit po Česku (směje se). Ale vážně, je to jen náhoda. Projekt Via Czechia vznikl na podzim 2019, kdy se o nadcházejících omezeních cestování vůbec nic nevědělo. Loni na jaře jsem dopisoval knihu 100 výletů po Česku

a Slovensku, která se pak rychle vyprodala. To už jsem věděl, že se zahraničními dovolenými je konec. Můj projekt by vznikl i bez viru. Ale je dobře, že se víc seznámíme s Českem. Virus nás donutí k zamyšlení. Proč pořád jezdíme na druhý konec světa a nevšímáme si toho, co máme doma?

JAN HOCEK (51)

Průvodce, fotograf a publicista navštívil přibližně 80 zemí světa. Prošel většinu velkých světových treků. Vydal řadu knih s vlastními fotografiemi, například Nejhezčí túry světa nebo 100 nejhezčích výletů po Česku a Slovensku. Jeho nový projekt Via Czechia (www.viaczechia.cz) vydává knižně nakladatelství Euromedia ve dvou svazcích: Severní stezka a Jižní stezka. Žije v Dolních Břežanech, s manželkou má dvě dcery.

Autor: Ivan Březina

Navštivte online přednášku Jana Hocka, která se koná 29. března od 19.00 hodin:

https://www.smsticket.cz/vstupenky/24385-severni-stezka-ceskem-od-zapadu-k-vychodu-jan-hocek

https://www.facebook.com/ViaCzechia/posts/160446175920643

Více informací na www.hocek.cz