Via Czechia: Obejděte Česko kolem dokola!

Aktuality a zajímavosti Vybíráme z médií: Víkend - příloha Právo | 24. února 2021

Problémy spojené s pandemií koronaviru nám nejspíš zkomplikují cestování i letos, takže řada lidí stráví dovolenou raději v tuzemsku. Jako na zavolanou přišel cestovatel a fotograf Jan Hocek s nápadem vyznačit dvě dálkové trasy pro pěší, cyklisty i lyžaře, které vás provedou kolem celého Česka.

Podstatnou část práce odvedl během loňského lockdownu. Zároveň ještě před začátkem letních prázdnin stihl vydat knihu Sto nejhezčích výletů po Česku a Slovensku. „Když jsou zavřené tělocvičny, zimní stadiony i další sportoviště, lidem, kteří se chtějí hýbat, příliš možností nezbývá. Procházet se s pubertálními dětmi v parcích, jak se kvůli psychické pohodě doporučuje, vydržíte dva dny, ale ne rok. Logicky lidé vyrážejí tam, kde to není zakázané, tedy na hory,“ říká otec dvou čtrnáctiletých dívek.

Jakými kritérii jste se při tvorbě severní a jižní trasy řídil?

Chtěl jsem propojit nejzápadnější a nejvýchodnější body republiky, ale ne tak, aby cesta byla co nejkratší, ale aby vás zavedla na nejzajímavější místa. Dalším záměrem bylo držet se co nejvíce hřebenů hor – celkem je nutné zdolat sedmdesát vrcholů vyšších než tisíc metrů. Vyznačil jsem i drobné zacházky, aby člověk nic podstatného neminul a aby si na své přišli i turisté, kteří nechtějí jen polykat kilometry. Jde například o významná poutní místa. Stezky jsem rozložil na logické úseky dlouhé 20 až 30 kilometrů, aby se výlety daly dávkovat a případně kombinovat varianty pěšky a na kole.

Asi nemůžeme čekat zrovna snadný terén. Česko přece jen lemují skoro samá pohoří, že?

Na první pohled to na mapě může vypadat, že trasa kopíruje hranice, ale třeba ve Slezsku to tak není. Hlavní hřeben Hrubého Jeseníku se stáčí do vnitrozemí, takže se po něm dostanete někam k Rýmařovu, kde navazuje Nízký Jeseník, nádherné, ale dosud poměrně zapomenuté hory. Trasa pak vede vnitrozemím až na začátek Moravskoslezských Beskyd, kde se napojíte na hřeben, který vás dovede do nejvýchodnějšího bodu země. Kdybychom se v této části republiky měli držet hranic, procházeli bychom ne moc atraktivní, rovinatou a mnohdy industriální krajinou.

Najdou se na Via Czechia i pohodovější etapy?

I v horských úsecích si člověk může míru fyzické náročnosti sám regulovat. Dá se jít pomalu nebo etapu zkrátit. Obecně bych řekl, že severní stezka je hornatější, ale třeba právě v Nízkém Jeseníku je krajina jen mírně zvlněná a v Krušných horách, když se dostanete na jejich náhorní plošinu, už na velké převýšení také nenarazíte. Jižní stezka, která nezahrnuje tolik pohoří, je fyzicky snadnější a úseky ve vinařských oblastech na jižní Moravě nabízejí zase jiný zážitek.

Co je podle vás naopak největší výzva?

Co se týká terénu i stoupání, jsou fyzicky nejtěžší Moravskoslezské Beskydy, charakteristické strmými a často izolovanými kopci. Protože nejsou propojené souvislými hřebeny, vede cesta nahoru a dolů.

Jak vás projekt Via Czechia vůbec napadl? Byla po podobné trase poptávka?

Po horách chodím velmi dlouho a napsal jsem i knížku Nejhezčí túry světa. Prochodil jsem většinu významných tras v Himálaji, Jižní Americe, na Aljašce, v Africe a všiml jsem si, že řada zemí má stezky, které vedou napříč celým územím. Zvlášť v posledních deseti letech vznikají stále nové, což u nás chybělo. Nápad jsem dostal v roce 2019 na jednom náročném treku v Bhútánu. Říkal jsem si, že i tady podobnou stezku mají, ale my ještě ne.

I v Česku sice existuje několik historických dálkových tras, jako je například Jiráskova stezka v Orlických horách nebo krkonošská Cesta česko-polského přátelství, ale nedosahují takové vzdálenosti, většinou jsou dvoudenní až čtyřdenní. Přitom znám dost lidí, kteří by rádi obešli nebo prošli republiku. Někteří to postupně, třeba během dovolené, dělají už roky.

Může se česká krajina rovnat těm, které jste viděl ve světě?

Každému připadá hodné obdivu něco jiného. Někomu se líbí hory a jezera, jiný má rád bezlesou rovinu. Když žijeme v nějakém místě, tak nám často zevšední a snažíme se vyrážet jinam, přitom si vlastně nevšimneme, že nás doma obklopuje úžasná krajina. Jednou jsem doprovázel lékaře z Bangladéše, kteří jezdili po střední Evropě. Byli u vytržení z krajiny středních Čech, která vypadá úplně jinak než vyprahlá území u nich doma.

Co vás, vystudovaného biologa a tělocvikáře, přivedlo do světa?

Dva roky jsem učil na gymnáziu a pak jsem nastoupil jako doktorand na FTVS. Učil jsem sporty v přírodě, věnoval jsem se lyžování a vodním sportům. Po listopadu 1989 mě zlákal objevitelský boom. Začal jsem jezdit jako průzkumník jedné cestovní kanceláře a připravoval zájezdy. Jedna z mých prvních cest vedla na Nový Zéland.

Chtělo to asi kuráž, vyrazit hned po pádu železné opony na opačný konec planety.

Myslím, že je jedno, jestli jste na druhém konci zeměkoule nebo u sousedů. Většinou nejezdím do nebezpečných zemí ani daleko od civilizace, chci mít situaci pod kontrolou a vědět, jak si zavolat pomoc. Baví mě focení, příroda, hezká krajina a turistika. Někoho jiného zase přitahuje nebezpečí ve formě zvýšené kriminality nebo válečných konfliktů. Potřebuje adrenalin, takže by pro něho byla nuda jet třeba do Kanady.

Měl jste někdy namále?

Neuvědomuji si, že bych se dostal do situace, kdy by mi šlo o život, ale mám humornou příhodu z Aljašky, kde jsem byl několikrát. Jednou jsem se vydal na čtyř- až pětidenní putování po stopách zlatokopů. První den jsem dorazil do malého tábořiště u lesa, postavil si stan, a protože jsem byl poměrně unavený, šel jsem si kolem páté odpoledne lehnout. Probudil mě křik lidí, kteří tvrdili, že kolem mého stanu asi deset minut chodil grizzly. Zpívali a pak začali odpalovat rakety. Medvěda to odehnalo a mě vzbudilo.

Co lidé toužící po dobrodružství v přírodě nejčastěji podceňují?

Nemusíte zrovna šplhat na Everest, stačí jít s nevhodným vybavením na Lysou horu. Ale obecně bych zmínil špatnou práci s časem a chybný odhad vzdálenosti. Lidé se vydají na výlet a uprostřed cesty zjistí, že za chvíli bude tma. Ukousnou si zkrátka příliš velké sousto. Jiní jsou zase přehnaně opatrní nebo si nevěří a podceňují se. Důležité je nastavit si dosažitelný cíl tak, aby vás putování bavilo, ale zároveň abyste na konci měla pocit, že jste si dala do těla.

Jak cestování ovlivní pandemie?

Kdo se bude bát, řekne si, že v životě toho viděl už dost a že si chce na dovolené hlavně odpočinout, a ne se desetkrát za pobyt nechat testovat a být ve stresu z toho, že někde uvízne nebo chytne nemoc. Na druhou stranu u určité skupiny lidí vidím, že jim cestování chybí. Roční omezení pohybu se u nich projevuje tím, že chtějí někam vyrazit, a je jim v podstatě jedno kam. Říkají si, proč trávit zimu v lockdownu, když si můžu jet odpočinout do tepla k moři a nabrat vitamin D, který údajně zlepšuje imunitu?

Předpokládám, že vy jste na chmury díky přípravě Via Czechia, k níž na přelomu února a března vyjde první ze dvou knížek, neměl čas?

Naštěstí mám co dělat, aniž bych musel vytáhnout paty z Česka. Letos se chystám na třetí stezku, která bude kratší a povede z nejjižnějšího do nejsevernějšího bodu republiky. Od povodí horní Vltavy přes Povltaví, Prahu, Kokořínsko a České středohoří.

Do projektu se Jan Hocek pustil loni, kdy kvůli lockdownu bylo obtížné cestovat do ciziny.

Trasy vedou po cestách už dříve vyznačených Klubem českých turistů. Velká Javořina v Bílých Karpatech na hranicích se Slovenskem Na Lysou horu v Beskydech míří výletníci během celého roku. Via Czechia prochází i rašeliništi v krušnohorském Božím Daru. Praděd vévodí Hrubému Jeseníku Po méně náročné jižní trase dojdete i do Vranova nad Dyjí na Znojemsku. Kniha vyjde v březnu.

Autor: Markéta Mitrofanovová