Robin Cook je americký lékař a romanopisec, který píše o medicíně a tématech ovlivňujících veřejné zdraví. Mnoho z jeho knih se stalo bestsellerem New York Times a ve světě se jich prodalo více než 400 milionů výtisků.

Robin Cook kombinuje lékařská témata s žánrem thrilleru, prozkoumává jak technologické možnosti moderní medicíny, tak i následné sociálně–etické problémy, které s tím souvisejí.

Vaše romány pomohly změnit vnímání medicíny... Jste si toho vědom?

To je důvod, proč jsem začal psát. Na lékařské fakultě jsem si uvědomil, že poslání, kvůli kterému jsem se ke studiu medicíny přihlásil, se velmi liší od skutečnosti, s níž jsem se setkával. Názor na medicínu jsem si utvořil sledováním televize a čtením románů. Ale jakmile jsem nastoupil na lékařskou fakultu, uvědomil jsem si, že pacient není středem zájmu. V tomto okamžiku mně bylo jasné‚ že chci psát o tom, jak to ve skutečnosti je. Také jsem si velmi rychle uvědomil, že nemocnice jsou mimořádně nebezpečná místa. Chtěl jsem psát o medicíně pravdivě.

Jednou jste řekl: „Myslím na sebe spíše jako na doktora, který píše, než na spisovatele, který je náhodou doktorem.“ …

Ano. Než se stanete lékařem, trvá to dlouho. Trávíte roky studia na vysoké škole, pak získáváte praktické znalosti a zkušenosti, a těch není nikdy dost. Zaplatili jste vysokou cenu za to, abyste se stali doktorem, a je to něco, čeho se nikdy nechcete vzdát.

Být spisovatelem je něco jiného. Když píšete, myslíte si: „Pokud se mi podaří vydat tuto knihu, budu o sobě přemýšlet jako o spisovateli.” Ale tak se to se mnou nestalo. Nakonec jsem si pomyslel: „Tentokrát jsem měl štěstí, ale můžu to udělat znovu?” Mám za sebou téměř čtyřicet knih. A vždycky, když začínám psát novou, prožívám stejné pochybnosti, jakousi krizi důvěry ve své schopnosti. Ptám se sám sebe: „Budu toho schopen? Znám zdravotní problém, o kterém chci psát, a najdu zábavnou formu, abych neodradil čtenáře?“

Nikdy jsem se tedy necítil jako spisovatel. Více mi vyhovuje identita lékaře. Co se mi opravdu líbí, je dostat dopis od čtenáře, který říká: „Přečetl jsem si vaši knihu a rozhodl jsem se jít na medicínu.“ Když k tomu dojde, cítím: Možná jsem spisovatel.

Když začínáte psát novou knihu, víte, jak skončí?

Vždy. Tuto zásadu jsem si přinesl z chemie, matematiky, fyziky na vysoké škole. Je to jedna z výhod mého vědeckého původu, kde je nutné všechno si předem naplánovat. Psaní začínám tím, že znám celý příběh a načrtnu si obrovské množství možností vývoje děje. Při psaní se samozřejmě stávají věci, které neočekáváte, protože vaše postavy budou říkat něco, na co jste nemysleli, a to činí psaní trochu zábavné.

Stále se věnujete archeologii?

Rád o ní čtu, ať už je to článek v National Geographic nebo nějaká kniha. Když jsem byl v šesté třídě, někdo mi věnoval knihu Bohové, hroby a učenci od C. W. Cerama. Je to tak pěkně napsané a tak vzrušující, že mě to vedlo k rozhodnutí stát se archeologem. Trávil jsem ještě s několika přáteli každou sobotu dopoledne v New Yorku v Přírodovědném muzeu a odpoledne jsme procházeli parkem do Metropolitního muzea. Miloval jsem egyptské památky. Chtěl jsem být egyptologem.

Proč si myslíte, že vaše romány dosáhly světové popularity?

Za prvé, otázky zdravotní péče zajímají lidi všude. I náklady na zdravotnictví jsou univerzálním problémem. Nakonec jsme někdy všichni pacienty. Moje příběhy zachycují situace, které by se mohly stát komukoli z nás. Pokud si přečtete knihu o velkém bílém žralokovi, kterému chutná lidské maso, můžete si říci: Už nikdy nevlezu do vody. Ale nikdo z nás si nemůže být jistý, že neprožije nějaký den v nemocnici. Ve skutečnosti jsou vydávány non-fiction knihy, které zkoumají, jak nebezpečná mohou být tato zařízení.

Možná dalším důvodem je, že když píšu tyto romány, považuji se za potenciálního čtenáře. Ptám se, co by mě pohánělo ke čtení románu o problému, o kterém možná nechci vědět, nebo o kterém prostě nemohu vědět. Mnoho mých románů pojednává o lékařské technologii a někteří lidé si myslí, že to přesahuje jejich schopnost tomu porozumět. Technologie není těžké pochopit, pokud jsou popsány určitým způsobem, o což se snažím. Takže přinutím svou ubohou ženu, aby si přečetla rukopis. Pokud něčemu nerozumí, musím inkriminovanou pasáž přepsat. Pokud ano, pak je dobré v práci pokračovat.

Co vám psaní přináší? Dá se říci, že i vás něco naučilo?

Nejdůležitější, co jsem se naučil, byla vůle začínat i několikrát znovu. Musel jsem to dělat na vysoké škole, když jsem chtěl dostat dobrou známku. A vracím se k tomu, pokud mám pocit, že se čtenář bude nudit. Pozitivní odezvu od nich získám ne tím, že na ně udělám dojem, ale že je pobavím. A samozřejmě existuje velká konkurence: ať už někdo čte román, sleduje film nebo televizi, nebo se připojí k internetu. Musím se snažit, abych někoho zaujal.

Co právě čtete?

Čtu knihu, kterou jsem četl několikrát. Jmenuje se Americká nemoc a je od Elisabeth Rosenthal, která nedávno také napsala několik velmi zajímavých článků.

Kvůli čemu nemůžete v noci spát?

Hlavně ze strachu z nemoci. Při studiu medicíny jsem byl jako každý jiný: obával jsem se téměř všeho, o čem jsem se dočetl ve skriptech. Teď jsem o trochu starší a znám statistiky, uvědomuji si tak, že možnost podlehnout nějaké chorobě se postupně zvyšuje. Všichni se bojíme nemoci a obáváme se hospitalizace a všeho, co je sní spojeno.

Ale má to i pozitivní aspekt. Někdy se v noci probudím s nápadem. Myšlenka na moji knihu Geneze mě napadla ve 3:00 hodiny ráno.

Pořádáte večírek a můžete pozvat libovolných pět lidí, živých i mrtvých, z jakékoli společenské oblasti. Kdo by to byl?

Pozval bych Davida McCullougha, skvělého historika a spisovatele. Z dávných dob Šimona Mága, označovaného též jako Šimon z Gitty, který je považován za mýtického zakladatele gnóze, o němž se zmiňují novozákonní Skutky apoštolů. Musel bych pozvat Ježíše z Nazareta. Pokud někdo chce věřit příběhům v Novém zákoně, byl tím nejúžasnějším léčitelem ze všech. Pozval bych Uptona Sinclaira, jehož kniha Džungle změnila něco opravdu špatného – určitou veřejnou politiku – způsobem, který se snažím dělat v menším měřítku. Mezi pozvanými by nesměl chybět Franklin Delano Roosevelt. Pravděpodobně jako jediný ze všech prezidentů USA nám zajistil racionální národní zdravotní péči.

Jste autorem nejprodávanějších lékařských thrillerů, například románu Pandemie, v němž se zabýváte otázkou, co by se stalo, kdyby svět zasáhl nebezpečný a nakažlivý virus. Nyní čelíme pandemii Covid-19 a vy sám ji aktivně pomáháte překonat. Je to něco podobného, co jste už popsal ve svých knihách?

Mám s tím starosti už čtyřicet let, takže mě ani v nejmenším nepřekvapuje, že se to stalo. Vlastně jsem si myslel, že to přijde dříve. Každý rok jsem si říkal: „To bude ono,“ a několikrát jsem si byl jist, že to je, jako když se v roce 1997 objevila ptačí chřipka. To mě opravdu děsilo.

Je nejvíce alarmujícím aspektem množství úmrtí?

Není to tak jednoduché. I při vysoké míře úmrtnosti, jako je tomu u eboly, je to v některých ohledech snazší zvládnout. Více jsem se obával nakažlivosti. Bál jsem, že by to mohlo mutovat do mnohem rychlejší přenositelnosti. Myslel jsem, že tomu blížíme. Naštěstí to tak děsivé není, ale vyhráno nemáme… Myslím na sira Isaaca Newtona a na dýmějový mor v 17. století. Vědec se izoloval ve svém venkovském domě, což mě těší, protože bychom možná nezískali několik skvělých knih, kdyby tak neučinil. Mám malou lyžařskou chatu v New Hampshire. Je na velmi izolovaném místě. V roce 1997 jsem ten dům zásobil maskami N-95 a také hotovostí a dostatkem jídla… Tak jsem se tehdy bál.

Zabýval jste se ještě někdy jindy tématem pandemie?

Ještě v několika dalších knihách. A nedávno jsem si vzpomněl na novinový článek, který jsem napsal v roce 2009. Závěrem jsem vyzval Světovou zdravotnickou organizaci, aby podporovala vývoj vakcín proti virům, které nás mohou ohrozit.

Myslíte si, že bychom teď byli v jiné pozici, kdybychom ji měli připravenou?

Ano, a také, kdybychom se učili od ostatních. V Asii jsou lidé mnohem více zvyklí na různé druhy nákazy a jsou mnohem více naladěni je řešit. Když se nachladí, nosí masku, aby infekci nešířili.

Co vás napadlo, když jste poprvé slyšel o COVID-19?

Věděl jsem, že koronavirus do jisté míry způsobuje nachlazení, a tak jsem doufal, že to u toho skončí. Pak jsem slyšet zprávy, že je to druh zápalu plic, a pochopil jsem, že to je vážné. Tehdy jsem začal říkat: „Pravděpodobně to bude skutečný problém.”

Proč jste se rozhodl přijet do Bostonu a opustit relativně bezpečné místo na Floridě nebo v New Hampshire?

Protože jsem se chtěl vrátit k práci na pohotovosti, kdyby se nákaza šířila tak rychle, že by nás ochromila.

(Ze zahraničních pramenů)

VIDEO:https://youtu.be/0kB4dnh2GQo

Robin Cook (* 4. května 1940, New York) je americký lékař a spisovatel, který se proslavil zejména literárními díly z oblasti medicíny, která píše ve formě thrilleru.

V roce 1966 absolvoval úspěšně medicínu na Kolumbijské univerzitě. Po studiích působil na chirurgii Queenské nemocnice v Honolulu, sloužil v americkém námořnictvu a dosáhl hodnosti poručíka. V roce 1971 nastoupil na oční kliniku v Massachusetts, kde zůstal až do roku 1975. Následně si otevřel soukromou ordinaci v Bostonu, kde v roce 1977 napsal román Kóma (Coma), který se ihned po vydání stal bestsellerem a o necelý rok později 1978 se dočkal jako Cookova první kniha i filmového zpracování. Vůbec prvním dílem, jež napsal, však byla kniha Stážista (The Year of the Intern), která vyšla v USA v roce 1972. Také některé z jeho dalších knih (včetně Kómatu) se dočkaly i filmové podoby.