Shledávání minulostí s přítomností

Vypravěčkou a zároveň protagonistkou románu Shledání, sjednocující rozdílné časové roviny díla a současně diferencující vlastní reflexí ostatní postavy, je devětatřicetiletá Veronika, žijící v Dublinu, jež se snaží hledáním souvislostí a záchytných bodů mezi minulostí a přítomností najít klíč k odhalení možných příčin rodinných traumat. Ta bohužel nejsou v rodu Hegartyů a jejich předků ničím výjimečným, ač jsou zdánlivě skryta za rouškou měšťanské spořádanosti a mohou se zdát při povšechném nazírání jakou pouhá nedorozumění. Veroničina touha nasvítit minulost a skrze ni pak ozřejmit a do jisté míry i racionalizovat přítomnost je iniciována především náhlou sebevraždou bratra Liama. Domnívá se totiž, že prvotní impulz k tomuto činu by mohl být zpětně nalezen v bratrově otřesném zážitku z dětství. Avšak s jistotou si to, jako ostatně nic jiného z minulosti, tvrdit nedovolí, neboť jak sama přiznává, pravdu nezná, nebo neví, jak ji vypovědět: „Mám jen příběhy, noční myšlenky, všechny ty náhlé úsudky plozené nejistotou. Nebo spíš blouznění, to mám.“
Líčení rodinných vztahů tehdejších (z Veroničina dětství a dospívání) i dnešních (devadesátá léta 20. století) je prodchnuto bizarní a temnou atmosférou, již zdařile evokuje zejména autorčino syrové, až naturalistické vyjadřování, v němž téměř nenalezneme náznak nostalgického ohlédnutí za minulými událostmi. Postavy spolu příliš nekomunikují, a když se o to pokusí, z dialogů čiší vzájemné míjení a odcizování. Jedná se sice o jistý druh rodinné ságy, pojaté však již v duchu postmoderny, a tak komplexnost vlastní velkým dílům romanopisců měšťanské linie (typickým reprezentantem je Thomas Mann a jeho román Buddenbrookovi či například pro české čtenáře nedávno objevený Sándor Márai) v díle nehledejme. Místo syntetického pohledu na skutečnost, jejž ve výše uvedených příkladech nevylučuje ani kombinace realistických postupů s nově objevovaným modernismem, jsme u Enrightové svědky rozpadu fikčního světa do dílčích fragmentů, jež jsou důsledkem nejen vzájemně se prolínajících časových rovin, ale také kompoziční roztříštěnosti. Jednotlivé události a vzpomínky jsou vršeny jakoby nahodile, téměř by se chtělo hovořit o asociační libovůli. Neustále se točíme v kruhu, lineární vyprávění není možné, jelikož svět, který pozbyl smyslu, ho neumožňuje. Zbývá tak jen bolestné ohledávání minulosti, které však odlehčení přítomnosti a naději pro budoucnost neposkytuje. Vypravěčka, sepisující cosi na způsob existenciální rodové kroniky, přirovnává věty kladené na papír ke svým čistým, bílým kostem; naznačuje tedy jakési tělesné ručení za vyprávění. Čtenáři připadá, že si snaží prožitá traumata odepsat z těla. To se jí však nedaří, naopak tělo ji občas zrazuje, což má za následek zproblematizování intimního života, a tedy i partnerského vztahu s úspěšným a sebejistým manželem Tomem, s nímž má dvě dcery. A právě Rebeka s Erikou spolu s Liamovým malým potomkem, který se objeví společně se svou matkou na pohřbu, mohou představovat náznak blýskání na lepší časy, protože snad už nebudou tolik zatíženi v mnohém nejasným rodovým odkazem Veroničiných předků, rodičů a sourozenců. I toto jistě toužebné přání zaznívající na konci jako nadějeplný akord je však při zpětném pohledu relativizováno tím, co jsme četli na předchozích stránkách knihy, například přirovnáním plození nových potomků ke krmení hrobů. Osobní historii Veronika chápe jako čistě biologickou záležitost. Organismus zanedlouho pohltí i vzpomínky, jež rychle kloužou pamětí.

Anne Enrightová napsala nepochybně velmi dobrou knihu, prestižní cenu si jistě zasloužila. Témata, která v románu otevřela a tvůrčím způsobem uchopila (historická proměna Irska – v těsném sepětí s proměnou životních stereotypů a konvencí – ovlivňující lidské osudy, hierarchizované vztahy ve velmi početné rodině i mezi sourozenci, partnerské soužití a seberealizace atd.), si jistě pozornost zaslouží. Přitom z těchto otázek spisovatelka netvoří filozofický traktát, vždy se totiž vztahují k prožívání protagonistky, k jejím vzpomínkám na jednotlivé postavy či k reflexi jejich současného jednání. Nicméně i přes zjevné kvality díla se nemohu zbavit dojmu, že románu něco chybí k tomu, aby mohl být považován za opravdu mimořádný literární počin. Pokud ho porovnám s jiným titulem oceněným stejnou cenou (za rok 2005), brilantně napsaným románem Moře Johna Banvilla, postrádám v díle Enrightové důslednější zproblematizování vztahu paměti a lidské identity a taktéž důkladnější práci s motivem smrti (častá evokace vnějších skutečností a snaha o pochopení tragické události neznamenají hloubku prožitku, méně slov a hlubší introspektivní ponor by některým pasážím knihy prospěly více), jenž je pro obě díla zcela zásadní.

Autor: Pavel Horký
Zdroj: 1.10.2009, Tvar

"