Život Gabriela Garcíi Márqueze

Ukázka je z kapitoly O plukovnících a prohraných bitvách, která zaznamenává dění ve spisovatelově rodině před jeho narozením v roce 1927.

T isícidenní válka se vedla po celé Kolumbii, těžiště se však postupně přesouvalo k severu, do oblastí u atlantického pobřeží. Na jedné straně sídlo vlády Bogotu liberální povstalci nikdy vážně neohrozili; a na druhé straně liberálové nutně ustupovali směrem k pobřežním únikovým cestám, kterých jejich předáci často využívali, aby našli útočiště ve spřízněných sousedních zemích nebo ve Spojených státech a tam se snažili získat prostředky a nakoupit zbraně na další kolo bojů. Severní třetina země, známá jako la Costa („Pobřeží“), jejímž obyvatelům se říkalo costenos („obyvatelé Pobřeží“), v té době sestávala ze dvou hlavních departementů: na západě to byl Bolívar, jehož hlavním městem byl přístav Cartagena, a na východě Magdalena, jejímž hlavním městem byl přístav Santa Marta, vklíněný pod mohutnou Sierru Nevadu. Obě velká města na obou stranách Sierry Nevady – Santa Marta na západě a Riohacha na východě – a všechna městečka mezi nimi, když jste pohoří objížděli – Ciénaga, Aracataca, Valledupar, Villanueva, San Juan, Fonseca a Barrancas – během války mnohokrát změnila držitele a byla dějištěm hrdinských činů Nicoláse Márqueze a jeho dvou nejstarších, nemanželských synů, Josého Maríi Valdeblánqueze a Carlose Alberta Valdeblánqueze.Někdy počátkem 90. let devatenáctého století se Nicolás Márquez a Tranquilina Iguaránová se svými dětmi, Juanem de Dios a Margaritou, přestěhovali do městečka Barrancas v kolumbijské La Guajiře a pronajali si dům na ulici Totumo, kousek od náměstí. Onen dům tam dodnes stojí. Pan Márquez se zařídil jako klenotník. Vyráběl a prodával své vlastní výrobky – náhrdelníky, prsteny, náramky, řetízky a svou specialitu, zlaté rybky – a zřejmě si zavedl výnosnou živnost, takže se stal váženým místním občanem. Jeho učněm a pozdějším společníkem byl mladší muž jménem Eugenio Ríos, téměř adoptivní syn, s kterým už předtím pracoval v Riohache, kam si ho přivedl z El Carmen de Bolívar. Ríos byl nevlastní bratr Nicolásovy sestřenice Francisky Cimodosey Mejíové, s níž Nicolás vyrůstal v El Carmen a kterou později vzal k sobě do Aracataky. Když Tisícidenní válka po mnoha letech nespokojenosti a zatrpklosti liberálů vypukla, pětatřicetiletý Nicolás Márquez začínal být na dobrodružství už poněkud starý. Navíc si v Barrancas zařídil pohodlný, výnosný a příjemný život a mohl očekávat, že jeho blahobyt dál poroste. Přesto se přidal k vojsku Uribeho Uribeho, bojoval v provinciích La Guajira, Padilla a Magdalena, a máme důkazy, že bojoval urputněji a déle než mnoho jiných. Rozhodně se bojů zúčastnil od samého začátku, kdy jako comandante byl příslušníkem liberálního vojska, jež obsadilo jeho rodné město Riohachu, a byl i při ukončení konfliktu v říjnu 1902.Koncem srpna 1902 čerstvě posílená liberální armáda, teď pod velením Uribeho Uribeho, který se krátce předtím neohlášeně znovu objevil na scéně jako už tolikrát, vytáhla z Riohachy směrem na západ kolem Sierry do malé vesničky Aracataca, už pověstné jako liberální bašta, a dorazila tam 5. září. Tam se Uribe Uribe dva dny radil s generály Clodomirem Castillem a Juanem Rosariem Duránem a dalšími důstojníky, včetně Nicoláse Márqueze. A právě v Aracatace přijali osudové rozhodnutí jít do boje ještě jednou, což vedlo k jejich drtivé porážce v bitvě u Ciénagy.Uribe zaútočil na Ciénagu časně ráno 14. října 1902. Bitva se pro liberály vyvíjela špatně od chvíle, kdy z moře začala granáty ostřelovat jejich postavení vládní válečná loď. Uribeho Uribeho sestřelili ze sedla muly, a několik kulek, které mu proděravěly kabát, jeho samotného zázračně minulo (ne poprvé). Prohlásil přitom, jako by to mohl udělat Márquezův plukovník Aureliano Buendía: „Kolik uniforem si ti zatracení Španěláci myslí, že mám?“ („Španěláci“ byla liberální přezdívka pro konzervativce.) Dospívající syn Nicoláse Márqueze Carlos Alberto padl hrdinskou smrtí; jeho starší bratr José María, čtvrtý ve velení „divize Carazúa“ konzervativní armády, zůstal naživu.Dva dny nato, otřesený smrtí Carlose Alberta, José María vyrazil ze Ciénagy do ležení poražených liberálů, kde si spolu s dalšími hojil rány i jeho otec. José María přinášel od konzervativců nabídku na uzavření míru. Když se jeho mula přiblížila ke stanům poražených liberálů, zastavila ho předsunutá hlídka a se zavázanýma očima jel předložit Uribemu Uribemu podmínky konzervativců. Co se při té historické příležitosti, pro oba zastíněné smrtí mladšího syna, odehrálo mezi devatenáctiletým nemanželským synem a jeho povstaleckým otcem, se nikdy nedozvíme. Uribe Uribe projednal návrh konzervativců se svým štábem, a rozhodli se ho přijmout. Mladý posel se vrátil zpátky do Ciénagy a pozdě v noci dorazil na nádraží, kde ho uvítal nadšený dav a odnesl ho na ramenou, aby tu radostnou zprávu ohlásil. Deset dnů nato, 24. října 1902, se konzervativní předáci a Uribe Uribe se svými štáby setkali na banánové plantáži jménem Neerlandia, nedaleko Ciénagy, a podepsali mírovou dohodu. Bylo to o málo víc než fíkový list, zakrývající trpkou pravdu: liberálové utrpěli drtivou porážku.Koncem roku 1902 se Nicolás Márquez vrátil do Barrancas a ke své ženě Tranquilině a začal navazovat nitky svého života. Roku 1905 se jim narodilo třetí dítě, Luisa Santiaga, a zdálo se, že se věci vrátily do normálu. Roku 1908 se však Nicolás zapletl do násilného střetu, který navždycky změnil osud jeho rodiny, a byl nucen Barrancas opustit. Když jsem městečkem procházel v roce 1993, o osmdesát pět let později, všichni ten příběh ještě znali; bohužel ho však každý líčil jinak. Nikdo ovšem nepopírá následující fakta: Okolo páté hodiny deštivého odpoledne v pondělí 10. října 1908, poslední den týdenních slavností Panny Marie Ochranitelky, zatímco jen o několik ulic dál procesí s jejím obrazem mířilo ke kostelu, plukovník Nicolás Márquez, vážený místní politik, statkář, zlatník a otec rodiny, v té době čtyřicátník, zastřelil mladšího muže jménem Medardo, synovce svého přítele a spolubojovníka generála Franciska Romera. Právě tak nikdo nepopírá, že Nicolás byl „sukničkář“, nebo otevřeněji řečeno, záletník. Čtenářům z jiných částí světa to může připadat v rozporu s jeho obrazem důstojného muže, váženého mezi sousedy. Jsou ovšem přinejmenším dva druhy věhlasu, kterých si muž v takové společnosti cení: první je jeho „dobrá pověst“ jako taková, všeobecná vážnost, smíšená vždycky se strachem, který dovede vzbuzovat; a druhý jeho pověst jako „dona Juana“ nebo „chlapáka“, kterou o něm jiní ochotně rozšiřují, obvykle s jeho tichým souhlasem. Vtip je v tom, zajistit, aby se ty dvě pověsti navzájem podporovaly.První podání, které jsem vyslechl, bylo stejně přesvědčivé jako všechna další. Filemón Estrada se narodil téhož roku, kdy k události došlo. Teď byl úplně nevidomý, a onen dávný příběh si pro něj uchoval živost, kterou jiná svědectví pozbyla. Filemón mi řekl, že Nicolás, který už měl několik nemanželských dětí, svedl Medardu Romerovou, sestru svého starého přítele generála Romera, a pak se tím chvástal u skleničky na náměstí. V městečku kolovala spousta klepů, většinou na Medardin účet, některé se však týkaly i Tranquiliny. Medarda řekla svému synovi: „Tu pomluvu je nutné smýt krví, synu, jinak to nejde. A jestli to s ním nevyřídíš ty, budu si muset natáhnout tvé kalhoty a ty si můžeš vzít mou sukni!“ Medardo, výtečný střelec, který sloužil pod Nicolásem ve válce a teď žil v nedalekém Papayalu, svého bývalého velitele opakovaně a veřejně provokoval a urážel; ten vzal varování vážně a o něco později si na mladšího muže počíhal. Medardo ve sváteční den přijel do města, oblečený v bílém gabardénovém plášti, a zkrátil si cestu uličkou, která tam dnes už není. Když sesedl z koně s trsem trávy v jedné ruce a zapálenou poutnickou svící v druhé, Nicolás se ho zeptal: „Máš u sebe zbraň, Medardo?“ Medardo řekl „Ne“. „Pamatuješ se snad, co jsem ti řekl,“ a Nicolás vypálil jednu ránu; někteří říkají, že dvě. Jakási stará žena, která v té uličce bydlela, vyšla ven a řekla: „Tak jsi ho konečně zabil.“ „Kulka práva převážila nad mocí,“ řekl Nicolás. „A potom,“ řekl slepý Filemón, „starý Nicolás Márquez vyrazil ulicí pryč, s pistolí v jedné ruce a s deštníkem v druhé přeskakoval kaluže a hledal Lorenza Solana Gómeze, svého compadre, aby ho doprovázel, když se šel vydat do rukou policie.“ Zavřeli ho do vězení, ale jeho syn, José María Valdeblánquez, který byl velice chytrý a hotový advokát, ho zase dostal ven. Jelikož Medardo byl nemanželské dítě, nebylo jisté, zda jeho příjmení bylo Pacheco nebo Romero, takže Valdeblánquez prohlásil, že není jasné, koho vlastně zabili; byla to samozřejmě právní klička, ale tou ho dostal z vězení. Nikdo jiný než Ana Ríosová, dcera Nicolásova společníka Eugenia, která určitě měla důvod vědět víc než většina dalších, mi řekl, že Tranquilina byla do celé té tragédie úzce zapletená. Připomněla, že Tranquilina byla velice žárlivá, a právem, poněvadž Nicolás ji věčně podváděl. Medarda byla vdova, a ty si v malých městech vždycky berou do úst. Všeobecně se šuškalo, že je Nicolásovou stálou milenkou. Tranquilina začala být tou možností posedlá, možná proto, že Medarda pocházela z vyšší třídy a byla tudíž nebezpečnější než jiné Nicolásovy úlovky. Říkalo se, že se Tranquilina radila s vědmami, přinesla si vodu z řeky a umyla s ní práh, a stříkala po domě citronovou šťávu. Pak jednoho dne – jak se aspoň tvrdí – vyběhla na ulici a křičela „Hoří, u vdovy Medardy hoří!“; někteří místní běželi do kostela svatého Josefa a požádali kostelníka, aby zvonil na poplach, a krátce na to zahlédli Nicoláse, jak se za bílého dne krade z Medardina domu (zřejmě v době, kdy jeho přítel generál byl pryč).Když Nicolás Márquez vypovídal před úřady, na dotaz, zda přiznává, že zabil Medarda Romera Pacheca, odpověděl: „Ano, a kdyby obživl, zabiju ho znovu.“ Starosta, sám konzervativec, se rozhodl Nicoláse chránit. Poslal strážníky pro Medardovo tělo. V dešti ho položili obličejem dolů a svázali mu ruce za zády, a pak ho teprve odnesli. Většina lidí uznává, že Medardo vyhledával střetnutí a „řekl si o to“, co se stalo; je to možné, i když holá fakta se zdají dokazovat, že to byl Nicolás, kdo si zvolil čas, místo a způsob konečného zúčtování. Nemáme dost informací, abychom zhodnotili, nakolik byl jeho čin oprávněný nebo trestuhodný; je však naprosto jasné, že na něm ani vzdáleně nebylo nic hrdinského. Nicolás nebyl žádný usedlý statkář, ale ostřílený válečný veterán; a muž, kterého zákeřně zabil, byl jak jeho podřízený, tak mladší než on.Mnoho lidí v Barrancas v tom spatřovalo osud. Španělské slovo pro takovou událost je desgracia, což má blíž ke smůle než k neštěstí, a říká se, že mnozí z Medardovy rodiny plukovníkovi v jeho neblahé situaci stranili. Nicméně se mluvilo o lynčování a úřady se obávaly nepokojů; jakmile ho tudíž mohly bez rizika dopravit ven, poslaly Nicoláse pod ozbrojenou stráží do Riohachy, jeho rodného města. Ani tam však podle nich nebyl v bezpečí, a přemístili ho do jiné věznice v Santa Martě, na opačné straně Sierry Nevady. Díky nějakému vlivnému příbuznému Tranquiliny Iguaránové mu trest snížili na pouhý rok ve věznici v Santa Martě s tím, že druhý rok bude „jeho vězením město“. O několik měsíců později tam za ním odjela Tranquilina, děti a další členové rodiny. Někteří tvrdí, že si dokázal koupit propuštění výtěžky svého řemesla: že ve věznici pracoval na svých špercích, vyráběl na prodej rybky, motýly a poháry a pak se úplatky dostal ven. Až dosud nikdo neobjevil žádné dokumenty, které by se toho týkaly.Rodina Garcíi Márqueze se nikdy nepostavila tváří v tvář plným důsledkům toho, co se stalo, a zvolila si vylepšenou verzi příběhu. Podle té se v určité chvíli vynořila pověst, že Medarda, která nebyla žádné holátko, už zase „oblažuje nějakého místního muže“. Jeden z Nicolásových přátel o tom začal, když seděli u skleničky na náměstí, a Nicolás řekl: „Rád bych věděl, jestli je to pravda.“ K Medardě se to dostalo v podobě, která naznačovala, že Nicolás tu fámu sám šířil, a požádala syna, aby obhájil její čest. V pozdějších letech Luisa často vzpomínala, že když se Tranquilina v narážce zmínila o té události, o níž se téměř nesmělo mluvit, říkala: „A všechno kvůli jedné obyčejné otázce.“ V rodinné verzi je přestřelka „souboj“, mrtvý dostal, co si zasloužil, a ten, kdo ho zabil, se stává „skutečnou obětí“ vraždy.V roce 1967, v době bezprostředního ohlasu na úspěch Sta roků samoty (ve kterých Márquez podává méně zkrášlenou verzi vraždy než ostatní rodina), se Mario Vargas Llosa zeptal autora, kdo byl klíčovou osobou jeho dětství. Márquez odpověděl: „Můj dědeček. A všimni si, že to byl muž, kterého jsem pak našel ve svých knihách. Jako velice mladý musel zabít člověka. Žil ve venkovském městečku a někdo ho zřejmě věčně obtěžoval a provokoval, on si toho však nevšímal, dokud situace nezačala být natolik těžká, že do něj jednoduše vpálil kulku. Městečko zřejmě natolik souhlasilo s tím, co udělal, že jeden z bratří mrtvého muže přespal tu noc přede dveřmi jeho domu, před dědečkovým pokojem, aby rodina mrtvého nemohla přijít a pomstít ho. Takže můj dědeček, který už nedokázal dál snášet nebezpečí, které mu v městečku hrozilo, odešel jinam; chci říct, že neodešel jen do jiného města, odešel i s rodinou velice daleko a založil nové. Ano, šel a založil nové městečko; přesto si nejvíc vzpomínám, jak mi dědeček vždycky říkal: ‚Nemáš ponětí, jak těžký je takový mrtvý’.“ O mnoho let později mi Márquez řekl: „Nevím, proč se dědeček do toho všeho musel zaplést a proč se to všechno muselo stát, ale tenkrát po válce to byly tvrdé časy. Pořád mám za to, že to prostě musel udělat.“Může to být jen náhoda, ale v Márquezových románech je říjen vždycky ten nejchmurnější měsíc, čas neblahých věšteb.

Autor: Vladimír Medek
Zdroj: Literární noviny, 21.12.2009

"