Ukradený domov Jiřího Šimona

Aktuality a zajímavosti Knižní klub | 13. srpna 2010

Každá rodina má svou historii, v níž se odrážejí »velké« dějiny. Ve vzpomínkách Jiřího Šimona ožívá v knize Ukradený domov český venkov 40. a 50. let očima chlapce. Jeho rodinu stihne typický osud »kulaků« - konfiskace majetku a násilné vystěhování. Četné humorné postřehy a zajímavé detaily z tehdejšího všedního života tvoří spolu s fotografiemi z rodinného archivu působivý a věrohodný portrét doby, která se nám z paměti pomalu vytrácí. Autorem předmluvy ke knize je Arnošt Lustig. Zdroj: www.certnakoze.cz

Začátkem listopadu 2008 vyšla v Knižním klubu kniha Jiřího Šimona Ukradený domov. Za necelé tři měsíce se prodalo 5038 kusů. V českých poměrech lze považovat knihu, které se prodá více než pět tisíc výtisků, za bestseller, alespoň tak to bývá komentováno literárními recenzenty či nakladateli. Kniha oslovila řadu autorových vrstevníků, kterým pomohla »vrátit se do dětství« právě pro autentické příběhy. Její autor Jiří Šimon se z knihy radoval jen krátce. Zemřel měsíc po jejím vydání, 9. prosince 2008. Pohřeb byl vloni týden před Štědrým dnem a přišla na něj také šestaosmdesátiletá Dana Zátopková, která se Šimonem léta rozhodovala na závodech.

Předmuva Arnošta Lustiga
Knihu Jirky Šimona Ukradený domov mi přinesla jeho dcera, když jsem ležel ve Vinohradské nemocnici. Shodou okolností se tam autor ve stejné době léčil také, pár kroků za rohem. Jeho knihu jsem přečetl jedním dechem ještě tentýž večer. Je to poctivé a originální vyprávění o životě jednoho z nás. Obraz českého venkova první poloviny minulého století včetně hanebné konfiskace majetku a vystěhování pracovitých a poctivých lidí. Půvab této knihy spočívá především v její pravdivosti, je záznamem skutečných událostí a osudů. Přečtěte si ji a budete moudřejší o cennou, draze zaplacenou zkušenost.

O autorovi
Doc. PhDr. Jiří Šimon, CSc., se narodil v roce 1936 na statku ve Veselé u Mnichova Hradiště. Odtud byla v únoru 1953 celá rodina násilně vystěhována do Heřmaniček u České Lípy. Svůj život zasvětil sportu. Závodil v atletice za oddíl Lokomotiva Česká Lípa. Vystudoval Fakultu tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy, obor tělesná výchova - biologie, kde mezi spolužačkami potkal svou budoucí ženu. Na téže fakultě pak učil čtyřicet dva let na katedře atletiky (1962-2000), v letech 1992-2000 byl jejím vedoucím. Mezi jeho studenty patřili olympijští medailisté a mistři světa Helena Fibingerová, Jarmila Kratochvílová, Imrich Bugár, Ludvík Daněk, Štěpánka Hilgertová a další. Vychoval několik republikových reprezentantů v hodu oštěpem, např. Zdeňka Adamce nebo Jaroslava Halvu. Je autorem a spoluautorem řady publikací s atletickou tématikou (např. Atletické hody a vrhy, Olympia 2004). Osm let (1992-2000) bojoval společně s bratrem v restitučním soudu za vrácení majetku zkonfiskovaného komunisty. Do rodného statku se vrátil na podzim roku 2000.

Zadní obálka
Autorovy fragmentální vzpomínky na dětství zaznamenala jeho dcera. V zimních měsících roku 2006 spolu sedávali u lahve vína v »parádním pokoji« domu ve Veselé, obklopeni zarámovanými fotografiemi předků. Zachycené paměti evokují obraz českého venkova 40. - 50. let očima chlapce, včetně typického osudu rodiny »kulaka«, které komunistický režim ukradl domov.

Ukázky z knihy
Ukázka - kapitola Rodina
Za války jsme měli občas načerno prase, to se muselo, protože když u nás byla chasa, potřebovali jsme pro ni maso nebo sádlo. V rámci počtu povinně chovaných prasat jsme vždycky měli nějaké, které se potom zabilo zvlášť. To otec taky nesnášel dobře. Přišel k nám řezník a vytahoval z chlívku zvíře za nohu na provaze. A prase vědělo, k čemu dojde, nějak to cítilo, tak strašně kvičelo. Navíc ne každý řezník byl šikovný, aby ho obrácenou sekerou omráčil hned napoprvé. Otec šel vždycky řezat dřevo na cirkulárce, aby přes její zvuk neslyšel, co se děje. Na druhou stranu, když se při kydání hnoje prasata vyháněla na dvůr, otec jim hned hodil několik lopat uhlí, prasata už na to čekala a hrozně ráda ho chroustala. Zřejmě aby se jim pročistila střeva, nebo to potřebovala jako doplněk k žrádlu. A otec mezi nimi chodil, hladil je a strašně se mu líbilo, jak to žerou.V době, kdy už pak situace rodiny byla vyhrocená, jsme neměli žádné pomocníky, rodiče s bratrema dědou zůstali na všechno sami. Otec byl po těžké operaci, takže byl na ozařování někde v Liberci,a v řadě prací pomáhal děda. Jednou svážel valník, který měl voj za traktor. Chtěl ho svézt z kopečka kolem stodoly do dvora. To se dělalo tak, že přední kola musela narazit na pravé straně na kámen,a tím se usměrnila, aby se točila do zatáčky. To se mu nepovedlo, vůz se řítil z kopce, děda byl před vojí, a ta mu propíchla břicho. Na dvoře byl tehdy jenom bratr Fanda. Děda volal o pomoc, bratr doběhl pro souseda a traktorem vytáhli vůz zpátky, ale děda v tom okamžiku zemřel, protože vnitřně vykrvácel.To bylo v jednapadesátém roce. Já jsem v té době musel dojíždět do školy do České Lípy, protože mně nepovolili chodit do školy ve stejném okrese. Tehdy jsem se vrátil ze školy, doma všude otevřeno, nikde nikdo, tak jsem tradičně šel do místnosti k dědovi a on tam ležel mrtvý na posteli. To mě úplně šokovalo. Pak se rodiče vrátili, protože zařizovali věci kvůli pohřbu.

Ukázka - kapitola Lidé
Na statku bývala chasa. Zejména za války. Měli jsme dva kočí. František byl vysoký, řekl bych klidný, vyrovnaný člověk. Druhý byl Dominik, původem Slovák. Jednou k nám přijel cirkus, v něm kromě jiných zvířat ukazovali medvěda a vybízeli diváky, aby s ním zápasili. Medvěd byl ubožák, už měl svůj věk, byl unavený, chlupy na kůži místy odřené. Během zápasu měl na tlamě kožený náhubek, ustrašené oči se mu kutálely, protože věděl, co ho asi čeká. Navíc ho cirkusák držel na řetězu. Když člověk s medvědem vydržel zápasit po určitou dobu, měl dostat odměnu. Dominik od nás se přihlásil, a že to byl prudký a vzteklý člověk, zaútočil na medvěda, chytil ho za uši a kroutil mu je, až bylo slyšet, jak naříká. Neurvale s ním zápasil dál, dokud k němu druhý kočí, Frantík, nepřiskočil, neodtrhl ho od zvířete a razantně mu nedomluvil. Tím zápas skončil. Dominik byl tak trochu rváč, i v jiných situacích, Frantík na něj platil a ukáznil ho. K Frantíkovi jsem měl vztah dobrý, ale Dominik u nás delší dobu nevydržel. Chasa u nás někdy zůstávala rok, někdy víc. Zkrátka, když se spolupráce neosvědčila, odešli dřív.

Ukázka - kapitola Padesátá léta
Po Únoru, kdy nastoupila vláda komunistů, se značně ztížily životní podmínky mnoha lidem, především na vesnici. Já jsem v době nastávající perzekuce ukončil základní školu. V závěrečné zkoušce jsem měl samé jedničky, tak jsem chtěl pokračovat ve studiu na střední škole, ale to mi zpočátku zakazovali s tím, že mohu jít jenom do hornictví nebo do hutnictví, maximálně zůstatv zemědělství, a to jsem stále odmítal. V té době mi bylo patnáct let a škola byla reformována podleNejedlého. Po dohodě s rodiči jsem usiloval o to, abych se mohl dostat na střední školu. Alev Mnichově Hradišti o všem rozhodoval nějaký pan Vaněček, původně náruživý skaut, který se pak přeorientoval. Měl velkou pravomoc v rozhodování o osudech dětí, které končily školu. V té době mi byl oporou pan učitel Thorovský, tělocvikář a zeměpisec, zřejmě se přimlouval v komisi, která rozhodovala, kam děti budou moci jít. Dostal jsem možnost jít na střední školu, ale s podmínkou, že nebudu bydlet u rodičů. A tak jsem se rozhodl, že budu dělat přijímací zkoušky na jedenáctiletku České Lípě, kam jsem byl přijat, a v prvním ročníku jsem dojížděl. Každé ráno jsem vstával v půl páté, jel na kole do Malé Bělé na vlak, kterým jsem absolvoval padesátikilometrovou trasu do České Lípy,a stejnou cestou se vpodvečer vracel.V té době, na jaře 1952, otec podstoupil v Turnově operaci nádoru konečníku, která byla s ohledem na pokročilý stav rakoviny dost těžká. Měl vývod z tlustého střeva. Poté prodělal chemoterapiia radioterapii v Liberci. V říjnu 1952 byli rodiče povoláni před trestnou komisi Okresního národního výboruv Mnichově Hradišti. Pro otce, který se vrátil z nemocnice jako troska a musel podstoupit trestní řízení, to byla obrovská psychická a fyzická zátěž. Komise odsoudila rodiče během dvaceti minut. Byli uznáni vinni tím, že neplnili své povinnosti v rostlinné a živočišné výrobě. Byli oba odsouzenik peněžité pokutě, každý ve výši pěti tisíc korun. Zároveň bylo řečeno, že projevili zjevné nepřátelstvík lidově demokratickému zřízení, a proto jejich hospodářství propadlo ve prospěch státu s tím, že rodina také musí opustit obec Veselá a okres Mnichovo Hradiště. V únoru 1953 jsme byli násilně vystěhováni do Heřmaniček u České Lípy. Tehdy jsem byl na začátku druhého ročníkuna jedenáctileté škole.Co se týká odsouzení rodičů a ztráty majetku, to byla celostátně řízená akce, která bezprostředně souvisela s kolektivizací vesnice, podobně jako to proběhlo v Sovětském svazu, kdy takzvaným kulakům sebrali majetek, a potom je vystěhovali na Sibiř nebo do jiných nehostinných oblastí. Ke stejnému kroku se rozhodli i tady. Myslím, že ve Veselé byla vhodná půda pro komunisty, protože řada Veseláků pracovala v mladoboleslavské Škodovce, kde se snadno šířily komunistické myšlenky.Ale hlavně si myslím, že sehrála roli lidská závist, protože naši vlastnili největší hospodářskou usedlost ve vesnici, navíc oba rodiče byli vzdělaní a jednoznačně nepodlehli euforii, že budoucnost občanů spočívá v komunistické perspektivě.Komunisti si v každé vesnici vytipovali lidi, které spojovala touha po moci, zpravidla měli nižší vzdělání nebo se neuplatnili v zaměstnání, trpěli komplexem vlastní neschopnosti, záviděli majetek, byli nemravní. Také ve Veselé se vytvořila skupina takových lidí, schopných čehokoliv. Najednou se jim otevřela možnost mít moc nad spoluobčany. Ochotně se angažovali, když přišlo nařízení z okresu ohledně kolektivizace. Měli najít rodinu jako exemplární případ, který by posloužil k zastrašení rolníků ve vesnici, a přinutil je tak ke vstupu do družstva. A zároveň tady byl značný majetek, kterého se mohli zmocnit. Když zakládali družstvo ve Veselé, nikdo tam nechtěl vstoupit. Místní rolníci říkali: „Až tam vstoupí Šimonovi." V té době už v celé republice probíhaly soudní procesy s kulaky. Ve Veselé byla jako exemplární příklad k zastrašení obyvatel vybrána naše rodina.Netušil jsem dopředu, že se něco takového stane. Možná rodiče, když prošli soudním řízením, doufali, že následky nebude mít hned. V každém případě, s ohledem na otcův zdravotní stav, byly hrozné.

Vystěhování
Jednoho dne začátkem února jsem přijel ze školy domů, na dvoře byli ozbrojení muži, zřejměod Lidových milicí, a policie. Naši si směli pod jejich dohledem vzít při opuštění usedlosti nejnutnější věci osobní potřeby, několik slepic, kozu, nějakou další drůbež a psa, tehdy jsme měli Haryka. Oba rodiče, otec navíc těžce nemocný, byli velmi deprimováni. Naložili nás do malého skříňového náklaďáku s okénkem vzadu a odváželi nás do neznámé vesnice u České Lípy.Vzpomínám si, že když jsem se vzdaloval od rodného domu a díval se zadním okénkem, bylo mi nesmírně smutno, maminka plakala a otec i bratr byli zaraženi. Změnilo se tím všechno, změnila se životní perspektiva a vůbec jsme nevěděli, co bude dál.Později jsme se dozvěděli, že po našem odjezdu byl dobytek ponechán bez ošetřenía bez krmení, takže tam křičel hlady. V nočních hodinách se k nám údajně někteří vloupali a kopali kolně a vedle domovního stavení, kde si mysleli, že rodiče mají zakopaný majetek.

Ve vyhnanství
Vystěhovali nás do pohraničí, do Heřmaniček na Českolipsku. Vesnička se skládala z několika stavení a ze státního statku. Některá stavení byla vyhořelá a polorozbořená, příjezd byl velmi depresivní. Určili nám dvě místnosti v jednom domě, a když jsme vstoupili, na podlaze byly lidské výkaly, snad aby přivítání bylo ještě horší.Bylo ironií, že během pobytu v Heřmaničkách najednou naši dostali obsílku od soudu, že dlužíza otcovu půjčku od záložny na koupi mlátičky. Přestože nám mlátičku zkonfiskovali, byla vypočítána dlužná částka, kterou měli rodiče okamžitě zaplatit, jinak že jim hrozí trest odnětí svobody. Žádnéfinanční prostředky neměli, protože majetek nám soud zabavil. Jelikož otec s ohledem na zdravotní stav nebyl schopen jít do vězení, maminka to vzala na sebe. Tak šla do českolipské věznice, nevím, na jak dlouho, nebyla to asi dlouhá doba, ale bylo to určitě nesmírně potupné, když za zkonfiskovaný majetek musela ještě jít do vězení. Myslím, že to bylo asi na dva týdny.Naštěstí jsem mohl pokračovat ve škole v České Lípě, takže se mi zkrátila cesta do školy, ale celá studentská léta byla pro mě doba velké nejistoty, protože jsem nevěděl, jestli na škole zůstanu, či nikoliv. Rozhodně jsem si uvědomoval, že patřím do druhořadé kategorie žáků.V Heřmaničkách to bylo zejména pro otce, který měl vývod, hrozné. Chybělo základní hygienické vybavení, nebyla sprcha, voda se musela nosit, chodili jsme na suchý záchod. Maminkapracovala ve strašně těžkých podmínkách. Byla krmičkou hovězího dobytka, umístěného ve velmi tísnivých prostorách, v hnoji, v mokru, nebylo to vůbec vhodné místo pro chov. Otec ze začátku nebyl schopen pracovat, později nastoupil do kravína jako noční hlídač. Jak bylo tehdy zvykem,v nárazových obdobích přiváželi na státní statek na výpomoc trestance. Jelikož tam v sezoně byla spousta dalších pracovníků, využili maminčiných kuchařských schopností, a tak tam začala vařit. Někdy vařila sama i pro sto lidí, ta práce byla jistě namáhavá, navíc neměli vybavenou kuchyň, ale díky tomu, že byla organizačně schopná, si s tím nějak poradila. Později, když už jsme odtamtud odešli, lidi ještě vzpomínali, jak dobře vařila.

"