Když milujeme příliš

Aktuality a zajímavosti Knižní klub | 13. srpna 2010

Říká se, že muž má jedinou lásku, a tou je svět. Zato žena má jediný svět – lásku. Jsme zkrátka na mužích závislejší než oni na nás a to je ten hlavní důvod, proč nás opouštějí. Naučme se je milovat tak akorát a možná nezůstaneme samy.


Nemusí vám být dvacet, abyste milovala příliš, protože právě prožíváte první velkou lásku.
Tento problém mají dvacítky, třicítky i padesátnice. Vdané, rozvedené, prostě my všechny, které taháme nákupy, řídíme každý pohyb všech členů domácnosti a navrch od svého muže v lepším případě neslyšíme nic, v tom horším jen kritiku. A už jsme si tak nějak zvykly. Jenže to neznamená, že je to v pořádku.

Pro začátek vám představím svoji kamarádku. Možná má něco společného s nějakou vaší známou a možná se v ní uvidíte vy sama (pro tenhle případ dodávám: zkuste článek dočíst, bude vám hned líp). Jmenuje se Markéta, ale já jí říkám ‚Anička posedlá‘. Známe se od střední a od střední spolu řešíme její vztahy. Proč toho lotra nepustí k vodě? – žasla jsem pokaždé, když podesáté omluvila Pepanův agresivní záchvat, Jirkův žárlivý výstup, Honzovu lhostejnost nebo toho lumpa Járu, co pravidelně odjížděl na víkendy bůhvíkam a zásadně jí nebral mobil. A Markéta vždycky jen pokrčila nos, sklopila hlavinku na stranu a prohodila: „Jenže já ho mám stejně ráda…“
Celá ta léta přemýšlím, jestli není má kamarádka masochistka. S každým novým chlápkem to bylo horší a horší. Teď se mi do ruky dostal bestseller americké terapeutky Robin Norwoodové Ženy, které milují příliš a já konečně pochopila, proč si Markéta tyhle týpky vybírá. Nemůže si pomoci.
Milovat pro ni znamená trpět. Dokud se cítí jako veverka v bubnu, je šťastná. Muž laskavý a pozorný, tedy takzvaně hodný, by ji nejspíš unudil k smrti. S ním by necítila tu závratnou úzkost z možné ztráty, nemusela by se kvůli němu trápit a užírat a neměla by s ním ten ‚fantasmagorický vášnivý sex‘! Svou knihu vydala Robin Norwoodová poprvé už před pětadvaceti lety a u nás teď vychází v češtině podruhé. Markétě jsem ji koupila, zabalila a doručila až na noční stolek. Doufám, že se v ní pozná, což by byla napůl výhra. Pak si totiž připustí, že má problém. Velký. Jak totiž upozorňuje autorka: „Pokud svůj přístup k partnerským vztahům nezměníte, čeká vás tak jako tak spousta zápasů.
V tom případě ale nebudete bojovat o cestu nahoru, nýbrž jen o přežití.“ Nemůžu bez tebe žít. Faktem je, že poklidná postelová selanka není bohužel v naší kultuře zrovna moc sexy. Posedlost vztahem a závislost na lásce dokonce považujeme za romantiku. Žádnou jinou závislost naše společnost tolik nehájí. Všichni jsme tou hloupostí tak nakaženi, že už to ani nevnímáme. Kolikrát za den slyšíte z rádia kvílet zpěvačku, že bez něj nemůže žít nebo že (v horším případě) bez něj není vůbec nic?
„Jenže to, co živí vášeň, je vlastně strach,“ vysvětluje Robin Norwoodová ve své knize. To znamená, že vášnivý vztah, vztah, ve kterém hraje první housle frustrace, trápení a touha, není většinou vztah uspokojivý, a tedy ZDRAVÝ. Neznamená to, že žena, která příliš miluje, je slabá nebo hloupá, ona je nemocná a nemůže si sama pomoci. Neodolatelně ji to k mužům, kteří ji trápí, táhne. A hádejte proč? Ach, ten můj otec… Prostě nás ženy přitahuje myšlenka, že bychom * někoho nešťastného, komplikovaného, bezradného (zkrátka pro nás špatného) mohly proměnit v ideálního partnera. Morálka nám velí být vstřícné, nesoudit, ale raději pomoci. Musíme přece pomáhat těm, kteří mají méně štěstí než my!
Proto si miliony žen vybírají za partnery muže kruté, lhostejné, násilníky, citově chladné nebo závislé na čemkoli od motorek až po panáky? Tak jednoduché to není. Ženy, které milují příliš, si takhle vybírají proto, že potřebují mít své nejbližší pod kontrolou. Proč? Zakletí láskou posedlých spočívá v jejich dětství. Když totiž milujete příliš, je velmi pravděpodobné, že se snažíte překonat staré úzkosti. Čím větší jste utrpěla trauma, tím silněji vás to pudí, abyste si ho zopakovala a konečně překonala, tvrdí terapeutka Robin Norwoodová. Můžete pocházet z rodiny alkoholiků, vaši rodiče se mohli často hádat a nevěnovali vám dostatečnou pozornost. Často ale nemuselo ani o tak silné rodinné drama jít, stačilo, že byl váš otec (podle kterého si dcery utvářejí vztah k mužům) nevšímavý, lhostejný nebo chladný. Ve vašem nitru se utvořil základní model: Získej pozornost a lásku za každou cenu! A abyste přežila, vypěstovala jste si obranné mechanismy. Jedním z nich je popření reality, druhým kontrola. S tím vším na hrbu přirozeně ‚jedete‘ dodnes. Takže teď už si umíte představit, jak náročné je tenhle vzorec z raného dětství vyměnit za nový, a tak se uzdravit. Na lásku se vykašlete Láska hory přenáší, říká se v pohádkách. A my ženy tomu stále ještě věříme. Nesmysl! Nevyvážené, neharmonické partnerství nezachrání nic, natož sebeobětování. Možná se domníváte, že když dáváte muži najevo, jak ho milujete bez ohledu na to, jak se chová, změní se. Ve skutečnosti mu ale ukazujete, že může s klidem zůstat stejný. A že vy ho přesto neopustíte. Právě tomuhle se říká závislost na vztazích a Robin Norwoodová o ní ve svých knihách hovoří jako o regulérní a postupující nemoci, která může vést až ke smrti. V důsledku stresové poruchy, selhání srdce, rakoviny, infarktu…
Hořké, ale účinné Některé z nás jsou už tak zvyklé cítit se špatně, že dokud se nezačnou uzdravovat, vůbec nevědí, jaké to je, žít bez sevřeného žaludku. Léčba závislosti na vztazích však začíná, tak jako v případě jakékoli jiné závislosti, vědomím toho, že problém tu je a že žádná láska ‚zvenku‘ to nezmění. Jediné, co funguje, je začít si vážit sama sebe.
Ordinací Robin Norwoodové prošly desítky na lásce závislých ‚Aniček posedlých‘. První, co jim předepsala, byla odvykačka na partnerových financích, citové podpoře a názorech. Donutila je spoléhat se jen na sebe. Pak je přesvědčila, aby přestaly řídit a kontrolovat druhé, přestaly partnerovi pomáhat, dávat mu rady a konečně vzaly na vědomí, že ten dospělý člověk, co s nimi žije, má stejnou schopnost najít si práci, bydlení, psychologa nebo cokoli jako ony.
V další fázi jim naordinovala, aby denně udělaly alespoň dvě věci, které se jim nikdy moc dělat nechtělo. Třeba si uhájit svůj názor před kolegy, v restauraci vrátit studenou polévku, dětem říct ‚dnes vaříte vy‘… Tak je pomalu učila dávat víc sobě než druhým. Potřebovala je přesvědčit, že zdrojem dobrých věcí v životě mohou být ony samy. Ve chvíli, kdy začaly dělat pravý opak toho, co dělaly doposud, měla vyhráno. Její klientky byly na cestě k uzdravení. Z ‚Aniček posedlých‘ se pomalu začaly stávat ‚Aničky nezávislé‘.
Tak, teď to své ‚Aničce‘ vyřiďte i vy. Ať je to vaše kamarádka nebo vy sama, kdo bojuje se závislostí na lásce. Šanci na uzdravení máme každá.

zdroj: 24.6.2010 Marianne str. 52 Váš život/láska, Linda Kholová

https://www.knizniklub.cz