Adolf Burger: Příběh tiskaře, který padělal bankovky pro Hitlera

Adolf Burger je poslední žijící pamětník největší padělatelské akce v dějinách lidstva. V koncentračním táboře Sachsenhausen falšovalo v letech 1942 až 1945 sto čtyřiačtyřicet židovských vězňů pod všudypřítomnou hrozbou smrti britské librové bankovky a americké dolary v miliardových hodnotách.Příběh ale začíná o několik let dříve...

Zachránce neznámých Židů

Psal se rok 1938. Na Slovensku se k moci dostal bývalý katolický farář Jozef Tiso a zavedl norimberské zákony. Hitlerovské Německo tak získalo nového vazala.Dvaadvacetiletý Žid Adolf Burger byl v té době čerstvě vyučený typograf. „Lékaři, typografové a ostatní specialisté dostali od slovenské vlády výjimku a nemuseli nosit židovskou hvězdu. Pracoval jsem v tiskárně - to by byl rozruch, kdybych tam přišel s Davidovou hvězdou,“ vzpomíná pan Burger.Toho roku za ním přišli dva neznámí muži z Nitry. Byli z ilegální komunistické strany. „Měli na mě prosbu, jestli bych pro ně v jejich tajné tiskárně netiskl pro další Židy katolické křestní listy. A to byl můj malér. Byl jsem mladý, co já tehdy věděl o ilegální činnosti?! Řekl jsem si, že když můžu lidem pomáhat, tak to udělám.“ Adolf Burger zachraňoval cizí, neznámé Židy skoro tři roky, pak pro něj přišlo gestapo.Den před jeho pětadvacátými narozeninami. Doma si mohl sbalit jen jeden kufr. Od té doby už nikdy neviděl svou ženu, se kterou se ani nestihl rozloučit.

Osvětim-Birkenau

Gestapo odvezlo Burgera do Žiliny. Tam musel čekat, až se na deportovacím místě shromáždí další Židé.V dobytčích vagonech ho pak spolu s 98 000 dalšími odváželi rovnou do Osvětimi. „Pamatuji se, jak mezi námi v transportu kolovaly zvěsti, že Tiso dostal od Hitlera za každou židovskou hlavu, která byla deportována do koncentráku, 20 000 slovenských korun.“ V koncentračním táboře Osvětim byl Adolf Burger „jen“ osm neděl, čekalo ho ještě větší peklo. Hrůzný lágr Birkenau. „V Osvětimi jsme bydleli v bývalých vojenských kasárnách, každý z nás měl svou postel,“ vzpomíná. I když jsme dostávali jen 300 gramů chleba na den, aspoň jsem se vyspal.“ Birkenau, česky Březinka, byl zřízen jako vyhlazovací koncentrační tábor za jediným účelem: šlo o konečné vyřešení židovské otázky.„Četl jsem dokument, kterým nechal Himmler tábor zřídit,“ vypráví Adolf Burger. „Nechal vystavět koňské stáje, do každé se muselo vejít osm set lidí. Dalším z jeho nechvalně proslulých nápadů byla výstavba plynových komor.Proč se namáhat s popravou vězňů střelbou? Plyn je daleko efektivnější...

Kufrové komando

Jak se podařilo Židovi Adolfu Burgerovi tohle peklo přežít?„Byl jsem skoro na umření, vážil jsem 38 kilo. Tak akorát na zplynování. Ale nějak jsem se dokázal nachomýtnout k úklidovému komandu.Jednotky SS jim říkaly ,kanada‘.“ Členové úklidového komanda prohledávali kufry těch, kteří v dobytčácích přijížděli do koncentráku. Před příjezdem nového transportu čekali na rampě. Nově příchozí nešťastníci jim museli odevzdat svá zavazadla a pak si stoupnout do dlouhé fronty. „Přišel všemi obávaný doktor Mengele a jen ukazoval prstem, na kterou stranu máte jít. Cesta napravo znamenala plynovou komoru. Z jejich těl už za hodinu stoupal kouř z komína krematoria. Jen díky tomu, že jsme tyhle kufry museli prohledávat a jejich obsah třídit, jsem přežil.Nacházeli jsme v nich zubní pasty, lžíce, kolínské, ale i chleba a další jídlo, které jsme si mohli vzít.“

Říše vás potřebuje, Herr Burger

Každý den museli všichni vězni nastoupit na tzv. Zahlenappel, kde se celý tábor, tedy asi 100 000 vězňů, musel spočítat. Během nástupu esesáci vyvolávali muže na práci, nejčastěji truhláře a zedníky.„Při jednom nástupu si nevyžádali řemeslníky, ale sedm čísel. Mezi nimi i moje. To vůbec nevypadalo dobře.Museli jsme se dostavit k lagerführerovi Hössovi, který byl postrachem celého tábora. Tu noc jsem nespal. Ani minutu. Neměl jsem ponětí, co po nás, sedmi vězních, bude sám Höss chtít.Ráno jsem se tedy dostavil do jediné zděné budovy v táboře, kanceláře nejvyššího z tábora, Rudolfa Hösse.Vešel jsem dovnitř a ohlásil se číslem. „Sind Sie Herr Burger?“ zeptal se mě Rudolf Höss. Mě, bezejmenného vězně, jehož život měl nulovou cenu, oslovil jménem. „Takové odborníky, jako jste vy, tiskaře, Říše potřebuje, Herr Burger,“ říkal mi. Sliboval, že pojedu do Berlína, kde budu jako volný člověk pracovat. Nevěřil jsem svým uším. S nadějí, kterou pochopí jen koncentráčník, jsem si zabalil pár osobních věcí a odjel. Místo do Berlína jsem se dostal do dalšího koncentračního tábora, do Sachsenhausenu.Hned po nástupu mě zavezli do utajené dílny. Jakmile jsem uslyšel zvuk tiskařských strojů, začínal jsem něco tušit. A opravdu. Hauptschaführer mi řekl: ,,Tady budete pracovat na výrobě anglických liber.Bylo nás tam 140 typografů, nikdo o nás nevěděl. Pracovali jsme v takovém utajení, že i když jsme se šli třeba jen koupat, celý tábor musel do baráků. Nikdo nás nesměl vidět.“

Číslo 64471

Za dobu, již Adolf Burger strávil v tajné padělatelské dílně, vytiskl neuvěřitelných 140 milionů padělaných britských liber. Pak chtěli Němci začít s padělky amerických dolarů, ale to už jim teklo do bot. Rudá armáda se nezadržitelně blížila, porážka byla blízko.„Bylo jasné, že nás teď, na konci války, všechny postřílí.Místo toho nás ale naložili i se stroji do vagonů a odvezli do Alp. Chtěli po nás, abychom jim dolary tiskli tam. To nás zachránilo,“ vzpomíná Burger. Když 5. května osvobodila americká armáda jejich tábor, rozhodl se zariskovat. Ještě ve vězeňských šatech šel do první rakouské vesnice, kde si půjčil fotoaparát. „Běžel jsem znovu do tábora a začal všechno fotit. Bylo mi jasné, že pokud nebudu mít důkazy, a budu chtít o všech těch hrůzách psát, nikdo mi neuvěří.“ První kniha vyšla Adolfu Burgerovi v roce 1945 v Praze. Jmenovala se Číslo 64471.

Ďáblova dílna

Adolf Burger se už ke své minulosti vracet nechtěl. Chtěl žít nový život, začal pracovat v tiskárně. Situace se ale změnila, když se ve světě začaly projevovat neonacistické tendence.„Nemohl jsem to pochopit,“ říká Burger. „Knihu s názvem Ďáblova dílna jsem vydal v Německu už v roce 1952.Němečtí neonacisté ale otevřeně popírali to, co jsem prožil na vlastní kůži. Existuje více než 200 dokumentů a fotografií, a přesto se najdou lidé, kteří vám budou do očí tvrdit, že Osvětim neexistovala. Nechal jsem práce v tiskárně a začal jezdit po školách a univerzitách v Německu, kde jsem o tom, co jsem prožil, vyprávěl studentům.Snažím se tak bojovat proti neonacismu.“ Adolf Burger byl za svůj aktivní boj proti neonacismu vyznamenán druhým nejvyšším německým oceněním. Podle knihy Ďáblova dílna, která je jeho autobiografií, byl natočen stejnojmenný film, který loni získal Oscara za nejlepší cizojazyčný film.Po světovém úspěchu filmu se stala bestselerem i kniha, začala vycházet v mnoha zemích světa. Adolf Burger měl jedinou podmínku: musí vycházet v úplně stejné podobě, v jaké vyšla v roce 1952 v Německu. To znamená ve stejném formátu a hlavně se všemi dobovými fotografiemi a autentickými dokumenty. „Kniha už vyšla v mnoha jazycích,“ chlubí se Burger. „Dokonce i v japonštině. Tam tedy změna je - pro nás, Evropany, se čte pozpátku,“ usmívá se a listuje japonským vydáním.

Tiso zdraví esesáky

Přestože kniha Ďáblova dílna vyšla v mnoha zemích světa, na jeho rodném Slovensku k tomu zatím nedošlo.„Samozřejmě, že mi volali, zda by knihu nemohli vydat ve slovenštině,“ popisuje Burger. „Poslal jsem jim jednu knihu jako vzor. Vrátili mi ji s tím, že by chtěli vyjmout pár fotografií. Bylo mi jasné o které fotky jde, takže jsem tohle vydání nepovolil.“ Jozef Tiso se zdraví se zástupci jednotek SS. Muži z Hlinkovy gardy pochodují po bratislavských ulicích.To je realita, která se možná Slovákům nelíbí, nechtějí se k ní vracet. Přesto to tak bylo. To je historie. Možná by se mohli poučit od Němců, kteří, ač jsou národem, z něhož nacismus vzešel, knihu vydali už v roce 1952. Ďáblova dílna se tak na Slovensku dodnes vydává jen v české verzi.„Zkusil jsem to se Slováky ještě jednou,“ pokračuje Burger. „Ale dopadlo to stejně. Pozvali mě do Bratislavy, kde mi nové nakladatelsví nabídlo spolupráci. Nakonec jsme opět narazili na ony fotografie. Já si ale stojím za svým, kniha vyjde jedině, tak jak chci. Aby si každý člověk uvědomil, jaké hrůzy jsme museli prožít. A to i na Slovensku.“

"