Literární podvod: zločin bez oběti

Knižní klub lze trochu politovat, protože rok co rok uvádí do světel ramp nějakého nového českého autora, jehož rukopis zvítězil v anonymní soutěži. Vítěz dostane padesát tisíc a knihu mu pak vydají. Příliš mnoho slz však nad osudem Knižního klubu prolévat nemusíme. Nikdo soudný si jistě nemyslí, že nakladatelství nebo manažerka Denisa Novotná něco zpackaly. Spíše se teď o ceně mluví po celé republice, což jí nijak neuškodí. Cena se dává knize, vždyť autoři jsou porotcům neznámí a nemají povinnost dělat navíc i detektivy.Když to hodně zjednodušíme, jsou dva názory na to, jak interpretovat texty. Jeden říká, že se musíme zabývat autorem, protože bez něj dílu pořádně neporozumíme. To jsou lidé, kteří do literární vědy míchají psychologii. Má autor komplex méněcennosti? Tloukl ho otec? Měl nádor na mozku? Bodejť by nepsal tak, jak psal!Druhý názor, který zastávají lidé míchající do literární vědy sociologii, praví, že autor není důležitý. Máme se zabývat jen tím, co bylo napsáno. Do člověka stejně nevlezeme a každý jedinec je výslednicí mnoha vlivů. Společnost autory plodí a ovlivňuje. A u mnoha veleděl autory ani neznáme. Jak se říká, Iliadu nenapsal Homér, ale jiný neznámý antický autor toho jména. (Pro ty, kdo chyběli, když se to ve škole bralo: o Homérovi nevíme samozřejmě nic a o Sokratovi jen to, co nám navykládal Platon.)

Porota ceny Knižního klubu byla odkázána na variantu dvě, hodnotila knihu, u které neznala autora. Možná si někteří porotci ztotožnili - aspoň podvědomě - vypravěče s autorem, což je školácká chyba. Ale omlouvá je, že nemohli čekat mystifikaci tak sebevědomou, drzou a dobře připravenou. U toho můžeme zůstat. Pokud se bavíme o literatuře a ne o morálce, máme knihu posuzovat bez ohledu na to, jestli je jejím autorem slečna Lan, nebo pan Cempírek. Pikantní je, že porotci teď nemohou odmítnout své kladné hodnocení a musí trvat na tom, že kniha je dobrá. Zbývá už jen morální rozhořčení nad tím, že Cempírek, pokud je skutečně autorem on, mystifikaci nezarazil včas. Jenže, upřímně řečeno, nikde není dáno, jaké má mít mystifikace hranice. Kdyby měla, podobala by se humoru, jak ho provozují učitelé na základce: „Tak jsme se zasmáli a teď do práce.“ Podvodné rozhovory s domnělou autorkou jsou přece také literární útvar a pouze pokračování oné knihy jinými prostředky.Byl bych ve všech soudech opatrný, protože ve skutečnosti nevíme, co se stalo. Autor může mít připravenu třetí fázi, ve které se dozvíme ještě něco dalšího. Lidé jasných názorů budou možná za pár dní vypadat jako hlupáčci, třeba až se ukáže, že knihu dal Jan Cempírek do kupy s pěti Vietnamci. Existuje pojem „victimless crime“, tedy zločin bez oběti. Tam patří třeba opíjení se na veřejnosti, hanobení potentáta nebo kdysi takzvaná potulka. Vždy se jistě objeví někdo, kdo je morálně dotčen a bude argumentovat veřejným pohoršením a nákazou zla, ale každý snad cítí rozdíl mezi krádeží a třeba obnažováním na veřejnosti. Zločin bez oběti prostě nepůsobí fyzickou újmu osobám ani majetku. Je to jen neslušnost. Pokud vodil Jan Cempírek veřejnost za nos, není důvod ho za to chválit. Těžko však najít někoho, kdo literární mystifikací utrpěl prokazatelnou škodu.

Autor: Jan Jandourek
Zdroj: Mladá fronta DNES, 1.12.2009

"