Kdo (se) sešel?

Aktuality Knižní klub | 13. srpna 2010

„Pokud v devatenácti spočítáte lidi, které milujete, na prstech jedné ruky, ani ve čtyřiceti nehrozí, že by vám došly prsty na té druhé.“ To je zřejmě nejpronikavější věta z románu Shledání irské autorky Anne Enrightové (1962), za nějž před dvěma lety obdržela Man Bookerovu cenu.



Ta kniha by se vlastně měla spíš jmenovat Sešlost. Neboť co to je za shledání, když se sourozenci roztroušení po celém světě sjedou domů jen proto, aby pohřbili bratra? Váguse, který si nikdy neuměl poradit a nakonec - jako by toho nebylo málo - ještě spáchal sebevraždu. Z původních dvanácti sester a bratrů je zase o jednoho míň a pohřeb jen potvrdí, že co v jejich vztazích nefungovalo už kdysi, to zatím nikdo nespravil. Enrightová vypráví příběh rodiny, ale zvlášť se zaměřuje na čtyřicátnici Veroniku. Ta pohřeb zařizuje, té byl mrtvý Liam nejbližší nejen věkem, ale i lidsky, sledujeme ji i v jejím současném manželství. Právě Veronika v nejistých vzpomínkách a na pozadí krize středního věku odkrývá po kousku rodinnou historii. A pokud věříte, že v každé stojí stará almara, ze které nakonec vypadne kostlivec, nebudete zklamáni.Jednoduchý příběh slouží jen jako věšák pro zpytování se a úvahy. Velká část jich patří lásce a sexu; přesněji řečeno tomu, co vytvářejí dohromady, ale pro co už - překvapivě - neexistuje žádné slovo. Enrightová je výrazně fyzická autorka, její postavy jsou schopny zapřít nos mezi očima, ale nikoli své pohlaví. Veronika sleduje spícího muže, jemuž se ve vlaku topoří přirození, a sama uvažuje o tom, proč od bratrovy smrti nedokáže spát s mužem. Není to úplně snadné čtení. Autorka má ambici napsat velký román, který se obejde bez příběhu, jenž by čtenáře výrazněji lákal vpřed: s objasněním jediné záhady v rodinné historii se nespěchá. Spoléhá na sílu stylu a pronikavost vlastního vidění, ale ne vždy jí to vychází - iritující je její manýra zdůrazňovat povedené věty v samostatných odstavcích.Je skvělé, že Odeon vydává ve světě oceňované knihy s minimálním zpožděním. Aspoň občas vidíme, že poroty literárních cen mají těžko odhadnutelný vkus i v zahraničí. Nikdy se úplně nemýlí, ale ne vždy se úplně trefí.

zdroj: 19.10.2009 Respekt str. 51 Kultura - literatura

"