Rok kohouta by v lékárně měli dostávat na předpis

Prozaička, scenáristka a publicistka Boučková adoptovala dvě děti a ony se nevyvedly. Zničily zbytku rodiny téměř dvacet let žití (zatím). Shodou okolností to byly děti romské – a na to nepoučená veřejnost reaguje tak, že Boučkovou označuje za rasistku a špatnou matku. Neprávem. Mají před sebou „jen“ ženu, která po pravdě píše o tom, co v posledních letech tak hluboce prožívá. Všednodenní, ale zničující problémy jednoho roku svého života popisuje bez pompy, stejně jako ve všech předchozích prózách je odvážně osobní a nikoho nešetří, nejméně sebe.Nezvládnutelný prostřední syn krade a fetuje a nejstarší je na tom podobně, manželství občas nestojí za nic, k srdci „zapouzdřeného“ otce nelze proniknout ani skrz psaní, blížící se menopauza není žádná slast. A tvůrčí krize v závěsu s naprostým vyčerpáním klepou na víčka už od rána. Z problematického vztahu k otci se ve svém prvním a už ceněném Indiánském běhu nevypsala, problémy synů se po dokončení scénáře k dobrému filmu Zdeňka Tyce Smradi také nezlepšily. Může vůbec být cesta cílem? Zbylo už jen pár přátel, kteří snesou její morální zásady, její ironičnost, její izolaci v chatové osadě, daleko od pražského hlučícího davu.Rok kohouta je a není jako Český snář Ludvíka Vaculíka, snad jediný kvalitou srovnatelný český deníkový román posledních dekád. Stejně jako Vaculík je Boučková zoon politikon, dokumentárně ukazuje kořeny své situace v mravním bahýnku české stoky, na pozadí „velkých“ veřejných událostí staví kontrastující zážitky osobní. Také ona užívá pseudonymů, i když už se nemusí bát, že by její doznání poslala pár přátel za mříže (jak se v letech 1979 a 1980 nepříliš bál Vaculík), a oba shodně psychoterapeuticky píší o svých snech. Zatímco on připsal svůj opus Kolářovi, ona filmovému historikovi a novináři A. J. Liehmovi, který ji k myšlence psát si deník přivedl. Mimochodem, právě Kolář ve svém deníku Přestupný rok píše, že „deník je podmíněn nespokojeností s veřejným traktováním skutečnosti“; Boučková je však nespokojena především se skutečností svou tak, jak ji vidí ona. Na rozdíl od Vaculíka se nestaví na morální piedestal a neustále pochybuje; také míra stylizace je jistě menší.I když Boučková píše o svých scenáristických prohrách a slepých mapách tvorby, nakonec cenu za nejlepší nerealizovaný scénář s pracovním názvem Zemský ráj to na pohled dostává, i když ne v Roce kohouta. Osvěžující prvky „psaní filmu“ využívá ostatně i v něm: rychlé střídání scén, podrobné popisy lokací nahrazující vizuální stránku, úderné dialogy, pádné pointy, krátké věty, nespisovnost, opravdovost. Přes všechnu formální rozvolněnost máme na konci knížky katarzní pocit, že kruh byl uzavřen – příběh začínající smrtí tchána končí narozením vnučky.Rok kohouta by v lékárně měli dostávat na předpis všichni ti, kdo trpí představou, že se jim nevede dobře nebo že jsou nepochopeni. Může být i hůř.."