Léto s femme fatale

Recenze Knižní klub | 10. června 2014

Novela Doplavat domů v sobě skrývá víc, než by se na první pohled mohlo zdát. Deborah Levy rozehrává dovolenkovou idylu na francouzské Riviéře nenápadně.Píše se rok 1994, Západ zvítězil ve studené válce a finanční krize ještě nebyla ani zlou předtuchou. Dva manželské páry, Mitchell a Laura a Joe s Isabel a jejich dospívající dcerou Ninou, si vyrazily na dovolenou do staré vily s bazénem. Evokace sledu statických scén, kterými nás Levy uvádí do děje, připomíná fotografie. Další snímek pak zachycuje bazén s koupající se neznámou zcela nahou zrzkou.

Vstup vyhublé Kitty do děje je razantní a šokující. Nemá v bazénu co dělat, má mít na sobě plavky nebo alespoň dost slušnosti, aby co nejrychleji schovala svou nahotu. Kitty ale na konvence příliš nehledí. Spletla si datum pobytu a je překvapená stejně jako ostatní obyvatelé vily. Poté co jí Isabel nabídne volný pokoj, se Kitty postupně stává katalyzátorem rozpuku všech dosud skrytých problémů.

Mezi řádky popisujícími společné návštěvy památek, pojídání zmrzliny, koupání a vaření lze vyčíst narůstající nejistotu a strach. Levy mistrně dávkuje informace o svých hrdinech a postupně dotváří skládanku jejich osudů.

Nejprve se zdá, že manželství uznávaného básníka Joea a jeho úspěšné ženy, reportérky Isabel, je prakticky dokonalé. Ve chvíli, kdy se čtenáři chce nevěřit jim jejich idylu, se objeví malá trhlina. Jedna věta, po níž se vše začne hroutit, včetně toho, že ze zakřiknuté Niny se stane koketa. A u všech změn je Kitty. Krásná a nepokojná, obdivuje ji jak správce vily, tak básník Joe i jeho dcera. Následně dějově zesiluje i význam druhého manželského páru — Laury a Mitchella.

Kitty nakonec zamíchá osudy všech obyvatel vily, ale sama usiluje o Joeovu pozornost — a aby posoudil její báseň „Doplavat domů“. Její text je dějotvornou součástí novely a zrcadlí se v něm nejen činy a plány labilní nezralé básnířky Kitty, ale skrze poezii se otevírá i Joeova minulost. Minulost polského židovského dítěte, které rodiče během války zanechali opuštěné v lese, čímž mu zachránili život.

Krátké kapitoly člení dovolenou na řadu zdánlivě bezvýznamných úseků. Hra s jazykem jde Deborah Levy dobře, třebaže jsou události, které popisuje, všední, přesto je z nich cítit osudovost. Autorka jako by se řídila Stanislavského poučkou — pokud se na scéně objeví zbraň, musí se z ní vystřelit.

A v případě knihy Doplavat domů nemusí jít jen o zbraň, každá rekvizita má v příběhu svůj účel — kámen, zmrzlina i báseň se stávají regulérními součástmi děje. Postavy v novele jsou popsány psychologicky velmi věrohodně, čtenář nemá problém pochopit, proč jednají tak, jak jednají. Vážná a velká témata řeší způsobem, jak to obvykle lidé dělávají, ne přímo a ne nejrychlejší cestou.

Lehká prázdninová atmosféra kontrastuje se stále vážnějšími problémy, jazyk knihy ovšem zůstává lehký a místy i vtipný. Svěží text přesto dokáže navodit hutnou atmosféru a za chvíli ji zase shodit nějakou milou drobností, která pobaví.

Doplavat domů je krátká novelka, která ovšem není literární jednohubkou. Její závěr ve vás bude ještě dlouho rezonovat a její nedořečenost vás nenechá úplně zapomenout. Námět a délka by lákaly ke čtení někde na pláži, ale témata a konflikty, které se postupně vynořují, jsou naopak zcela neodpočinkové.


5.6.2014 Host  

"