Agatha Christie vypráví...

Aktuality a zajímavosti Knižní klub | 3. října 2013

V listopadu 2013 vychází Vlastní životopis Agathy Christie. Přinášíme Vám jedinečnou možnost poslechnout si autorčino vyprávení o vzniku knihy a divadelní hry Deset malých černoušků.

Zvukový záznam si můžete poslechnout zde:


Napsala jsem knihu Deset malých černoušků, protože napsat ji bylo tak těžké, že mě ten nápad fascinoval. Deset lidí mělo zemřít, aniž by to začalo být směšné a aniž by bylo jasné, kdo je vrah. Napsala jsem tu knihu po příšerně složitém promýšlení a měla jsem radost, co jsem z toho udělala. Bylo to jasné, jednoduché, neproniknutelné, a přece to mělo dokonale logické vysvětlení; vlastně jsem potřebovala epilog, abych to vysvětlila. Kniha měla dobrý čtenářský i kritický ohlas, ale komu se líbila nejvíc, jsem byla já sama, protože jsem lépe než kterýkoli kritik věděla, jak to bylo těžké.

A teď jsem učinila další krok. Napadlo mě, že by bylo úžasné zkusit, jestli bych to dokázala zdramatizovat. Na první pohled se to zdálo nemožné, protože by neměl kdo celou historii vyprávět, takže mi nezbude než do jisté míry provést změny. Připadalo mi, že bych z toho dokázala udělat bezvadnou hru jednou modifikací původního příběhu. Musím nechat bez viny dvě postavy, aby se nakonec spojily a bezpečně z té těžké zkoušky vyvázly. Nebude to v rozporu s duchem té původní dětské říkanky, neboť existuje jedna verze Deseti malých černoušků, která končí: Oženil se a nezbyl žádný.

Napsala jsem tu hru. Valná naděje se jí nedávala. „Neproveditelné," zněl ortel. Charlesu Cochranovi se však nesmírně zalíbila. Dělal, co mohl, aby se uvedla, ale bohužel se mu nepodařilo své příznivce přesvědčit, aby s ním souhlasili. Říkali to, co se obvykle říká - že se to nedá zrežírovat a sehrát, lidé by se tomu jen smáli, nemělo by to napětí. Cochran s rozhodností prohlašoval, že s nimi nesouhlasí - ale co naplat.

„Doufám, že s tím časem budete mít víc štěstí," říkal mi, „protože bych tu hru rád viděl na jevišti."
Časem se mi příležitost naskytla. Pro hru zaplanul Bertie Mayer, který jako první inscenoval Alibi s Charlesem Laughtonem. [...] Irene Henschellová hru režírovala, podle mého pozoruhodně dobře. Zajímaly mě její režijní postupy, protože se tak velice lišily od postupů Geralda Du Mauriera. Napřed mi při mé nezkušenosti připadalo, že tápe, jako by si nebyla jista sama sebou, ale když jsem viděla její další postup, pochopila jsem, jak dobře na to jde. Zpočátku si scénu jaksi prociťovala, viděla ji, ale neslyšela; viděla pohyby a osvětlení, jak to celé bude vypadat. Potom, téměř jakoby dodatečně, se soustředila na samotný text. Bylo to efektivní a velice působivé. Napětí se dobře stupňovalo a osvětlení, zejména tři malé světelné body při jedné scéně, kdy všichni sedí u zapálených svíček, protože světlo zhaslo, vyvolávalo úžasný dojem.

Protože herci hráli dobře, cítili jste, jak se ve hře napětí stupňuje, jaký mezi jednotlivými postavami zavládl strach a nedůvěra; a jednotlivé vraždy jsou podány tak, že ať jsem hru viděla kdykoli, nikdy nedošlo ani k nejmenšímu náznaku smíchu či dojmu, že je to celé příliš směšně napínavé. Neříkám, že mám tuto svou hru či knihu nejraději, ani že ji považuji za svou nejlepší, ale myslím si, že v mnoha směrech je v ní víc řemeslné obratnosti než v čemkoli, co jsem kdy napsala. Právě Deset malých černoušků mě patrně přivedlo na dráhu autorky, která píše nejen knihy, ale také divadelní hry. Tenkrát jsem se rozhodla, že napříště budu adaptovat své knihy jedině já sama a nikdo jiný; sama rozhodnu, které knihy se mají adaptovat, a vyberu jenom ty, které se k tomu hodí.

"